Čítárna (září 2023)

Sympatickým prvkem veřejného prostoru se staly u nás i jinde v Evropě tzv. knihobudky. Skříňové knihovničky pomáhají ve městech i vesnicích oběhu knížek i časopisů a dělají to lépe a rychleji než tradiční antikvariáty. Tento nový fenomén pronikl i na Ukrajinu, kde pro něj užívají poněkud těžkopádný termín „hromadski knyžkovi šafy“.

Patřím mezi ty, kteří se kdykoli a kdekoli rádi přesvědčí, jaké odložené knížky čekají v knihobudkách na nové čtenáře. Na počátku září jsem měl takovou možnost v městečku Sázava na nábřeží stejnojmenné řeky – bylo to před začátkem letošní školy medievistických studií – o té loňské jsme tu psali.

Při prohlížení knihobudky jsem byl odměněn nečekaným nálezem čtyř ukrajinských knížek. Uvědomil jsem si, že v důsledku pobytu rostoucího množství Ukrajinců v České republice roste na jejím území nepochybně i počet ukrajinských knih. Protože jsem chtěl ověřit, zda odložené knížky jsou ve fondu pražské Slovanské knihovny, putovaly se mnou přes sázavský klášter a ruiny husitského hradu Sion do Prahy. Ukázalo se, že ve Slovance nejsou a já se do nich ještě před předáním postupně se zájmem začítal.

Nalezené knížky si vybral nepochybně náročný čtenář (nebo čtenářka). Ve dvou svazcích dokonce zapsal tentýž údaj: „Sazava, Čechija, 2022, vereseň.“ – byly tedy přečteny právě před rokem. Odložené tituly byly vydány v letech 2015–2021 převážně v kyjevském nakladatelství Akademija (vesměs díla prozaická), rozsahem největší titul, který je překladem odborné publikace z angličtiny, vyšel v nakladatelství Naš format.

Nejvíce mne zaujal výbor z díla dnes poměrně zapomenutého prozaika Mychajla Ivčenka (1890-1939). Vydavatelství Akademija zařadilo tuto knížku do edice In crudo, vyhrazené přetiskům prací ukrajinských spisovatelů minulých generací - část z nich je třeba znovu objevovat. Pokud nebyli zahubeni za stalinismu (převážně v letech 1933-1937), upadli totiž i tak do dlouhodobé nemilosti sovětských poststalinistických režimů a nestačila to napravit ani gorbačovovská „přestavba“.

S Ivčenkem jsem se zatím míjel. Výbor z tohoto autora vydaný v r. 2015 je pojmenován podle novel „Šumy vesňani“ a „Napojeni dni“, za nimiž následují ještě tři kratší autorovy povídky. Všechna prezentovaná díla vznikla v rozpětí let 1918–1926, tedy v době rozvoje a pádu ukrajinské revoluce nebo v první dekádě trvání sovětského režimu. Témata obou novel jsou přitom vzata z období staršího.

„Šumy vesňani“ (Jarní šumění) lze vnímat jako aspoň zčásti autobiografický záznam epizod ze života hlavního hrdiny. Tento mladý agronom žije v době těsně před první světovou válkou v zabláceném a intelektuálně poněkud sterilním východoukrajinském městečku. Vše se děje v poněkud šrámkovské atmosféře, na kterou upomíná i název této prózy. Hlavní motiv představuje jeho hledání partnerky (vybírá si mezi třemi ženami různého věku a profilu), nechybí však ani výrazné portréty několika dalších postav, popisy jarních nálad nebo náznaky dobového vnímání ukrajinské národnostní otázky. Právě v nejstručněji vykreslené hrdince – ukrajinské venkovance – intuitivně vyciťujeme typ, který by asi přinesl hrdinovi novely nejvíce.

„Napojeni dni“ (nejspíše by se dalo přeložit: Obsahově nabité dny) jsou láskyplně a pestře vykresleným obrazem epizod životní cesty ukrajinského „putujícího filosofa“ Hryhorije Skovorody. Autor sleduje jeho pěší cesty částí Ukrajiny i zastavení na různých místech po návratu Skovorodově z pobytu v západní Evropě. Hlavní hrdina reprezentuje osobitost své země a jejích obyvatel na přechodu od baroka k osvícenství, ale jako symbol má i nadčasovou platnost. Ukrajinci byli a jsou do Skovorody do značné míry zamilováni a velký básnický epos se o něm pokusil napsat i Pavlo Tyčyna.

Symbolistní povídky z r. 1919 zobrazují snahy o únik ze světa tehdejšího revolučního násilí. Patrná je autorova snaha o nalezení východiska z neradostné situace vlastní země a národa. Pozornost ale zasluhuje také povídka časově nejmladší, popisující cestu ukrajinské venkovanky z vesnice kdesi na jihu za dcerou do Kyjeva. Nacházíme zde obraz vzájemného nepochopení dvou generačně, ale i povahově a intelektuálně odlišných světů v porevolučním období. Autor přitom nenachází východisko ze situace, kterou popisuje.

Je nesporně užitečné číst Ivčenka i jiné autory ukrajinských dvacátých let, tvořících na území ovládaném sovětským systémem za krátké doby relativně největší míry svobody a tvůrčího hledání. Český čtenář mohl dlouho poznávat zobrazení té doby jen díky překladům z tvorby Jurije Janovského, nověji také z románu „Město“ od Valerijana Pidmohylného.

Román Oleksandra Vilčynského „Inši dveri“ (Jiné dveře) vyšel v tomtéž nakladatelství rok před začátkem ruské agrese proti Ukrajině. Zkušený prozaik a univerzitní učitel napsal obraz ze života tří obyvatel ukrajinské venkovské lokality kdesi na jihu Volyně. Děj propojuje aktuální události ze života matky, ale především jejího syna a synovce, narozených v první polovině šedesátých let. Vše se odehrává během dvou dní za výše zmíněné „malé války o Donbas“ koncem předchozího desetiletí. Ději dominují vzpomínky všech tří aktérů, které je vracejí k životním událostem podstatným i méně významným. Realistické postřehy se zajímavě mísí s dějovými prvky mírně mystické povahy.

Možnost poznání současné ukrajinské prózy sledující podoby lásky jako hlavního mezilidského vztahu nabízí antologie „Ljubov taka (Vič na vič)“ – název je možno přeložit jako „Taková láska (Z očí do očí)“. Knihu vydala Akademija v r. 2017 a představuje v ní deset autorů – ženy mírně převažují, textů různé délky je třiadvacet. Jde o soubor určený dospělým čtenářům – pro ty mladší připravilo nakladatelství jinou antologii s jen mírně pozměněným názvem „Taka ljubov“.

„Antologie pro dospělé“ nabízí opravdu takřka bezmeznou mozaiku podoby vztahů mezi muži a ženami v rozsahu od stránkových mikropovídek po tvar novelistický. V některých případech jde o texty velmi otevřené, jiné mají povahu komornější. Hodnotit podrobněji nechci, připojuji jen tři konkrétní upozornění. Nejdelší próza knihy (od Vasyla Teremka) se opírá o motiv výstupu svérázné dvojice na Hoverlu. Julija Fomičova nabízí deník mladé matky, jejíž muž pobývá dlouhodobě na frontě za „malé války“ s Ruskem, tedy ještě před rokem 2022. Oleksandra Hryščenko posílá hrdinku své povídky do Prahy na studentskou stáž.

Odbornou a značně náročnou tematiku reprezentuje kniha autorů Darona Acemoglu a Jamese A. Robinsona o tom, proč (některé) národy či státy vstupují do období úpadku: podtitul zní „Původ moci, bohatství a chudoby.“ Původní text vyšel v New Yorku v r. 2012, ukrajinský překlad O. Demjančuka o pouhé čtyři roky později v nakladatelství Naš format. Kniha čítající 440 stran a opatřená podrobnou bibliografií dokládá snahu ukrajinských nakladatelství o zpřístupnění úspěšných západních publikací ukrajinským zájemcům. Pro zajímavost: vydáno bylo 1 500 výtisků.

Myslím, že „sázavský nález“ přes svůj relativně malý rozsah dokládá zajímavě a přesvědčivě, jaké knihy na území Ukrajiny vycházely před začátkem ruské agrese. Zájem o ukrajinské čtivo od počátku 90. let nepochybně vzrostl a s ním se rozvinula i nakladatelská náročnost a pestrost nabízených titulů. Musíme doufat, že tyto trendy nezastavily ani současné události a že ukrajinská knižní produkce si přinejmenším udrží i nadále dosaženou úroveň.

(boz)