Medievisté znovu na Sázavě – tentokrát o slovanství

První zářijový víkend přivádí každoročně do prostor sázavského kláštera mnoho desítek mladých odborníků zkoumajících středověk. Čas od pátečního podvečera do nedělního odpoledne tu tráví jak nováčci, tak znalci podstatně zkušenější včetně některých mistrů daného oboru. Pro každý ročník semináře je vybráno specifické ústřední téma.

O jednom z předchozích sázavských setkání tu bylo psáno před pěti lety. Letos byla pozornost účastníků obrácena k fenoménu „slovanství“, jehož obsah se stal za našich časů značně nejistým a vyprázdněným. Nejednalo se ani tak o jeho aktuální význam, ale o méně známý středověký obsah: lze něco takového postihnout a jak takovéto dávné slovanství chápat? Pro mne to byla další možnost podívat se na témata českých výzkumů z opačné strany slovanského světa, z ukrajinského úhlu pohledu, bez kterého slovanství nemůže existovat.

Starší dějiny sázavského kláštera se „středověkářským slovanstvím“ úzce souvisejí. Pokud vnímáme jako někdejší projev slovanství používání staroslověnštiny v duchovní literatuře či liturgii, nenašli bychom v Čechách vhodnější místo s výjimkou pražského Emauzského kláštera označovaného také názvem Na Slovanech. Organizátoři této (už osmnácté) Letní školy medievistických studií si byli vědomi specifičnosti staroslověnské tematiky, ve které se do hloubky neorientují ani všichni medievisté. Proto Centrum medievistických studií připravilo letošní setkání za výrazné spoluúčasti Slovanského ústavu AV ČR, který je hlavním českým paleoslovenistickým pracovištěm.

Jednání zahájil poučeným výkladem o dějinách sázavského kláštera jeho hlavní znalec, prof. Petr Sommer, který v prostorách kláštera začal působit jako archeolog v politicky horkých dnech srpna roku 1968. V sobotu dopoledne následovaly hlavní příspěvky. Tomáš Klír a Ivo Štefan nazvali úvodní referát příznačně: „Kde se vzali Slované? Obrysy nekonečné diskuse“. Inspirováni mj. pracemi Rumuno-Američana Floriana Curty uvedli, že slovo „Slované“ není etnickým pojmem. Příslušný raně středověký „národ“ zaznamenali jako nebezpečného nepřítele poprvé byzantští autoři, kteří tak v jistém smyslu jako by vytvořili slovanskou identitu. Tito Slované své doby byli ovšem složeni z různých etnicky nesourodých a jazykově rozrůzněných skupin (třeba i Avarů), mezi kterými se nakonec prosadila jako jazyk „praslovanština“.

Toto slovo je však pouhým konstruktem, protože tehdejší, ve slovní komunikaci užívaný jazyk není písemně nikde zachycen. Další těžkosti působí nesourodé svědectví toponymických, archeologických a písemných dokladů. Jako nejasný a nejistý se dnes jeví také pojem „slovanská pravlast“, kladený od dob Šafaříkových někam do okolí řeky Prypjati, na současné ukrajinsko-běloruské pomezí. Mimochodem, Slovník spisovného jazyka českého uvádí jako příklady užití slova „pravlast“ kromě té slovanské už jen pravlast brambor. Ať už to bylo s pravlastí jakkoli, odborníci nadále mluví o společné archeologické kultuře pražsko-korčakovského typu (5.–7. století), pojmenované i podle severoukrajinské lokality Korčak z okolí Žytomyru.

Nejstarší byzantské zprávy o Slovanech útočících v 6. století od severu na tuto velmoc analyzovala Pavla Glantzios-Drápalová. Upozornila na zprávy o slovanské krutosti a o způsobu boje i výzbroje příslušných oddílů. Při tomto líčení se mi vybavilo srovnání s útoky vedenými z Kyjevské Rusi jak proti Byzanci, tak proti bulharskému státu v 9. a 10. století. Také v tomto případě působili převážně ještě nechristianizovaní útočníci ze severu zřejmě podobným způsobem jako jejich poloanonymní předchůdci ze starší doby.

Jiří Dynda informoval o tom, jak se fenomén slovanského pohanství jeví z pohledu tehdejších křesťanských autorů. Přednášející vysvětlil bohatství přístupů a interpretací, se kterými se lze v této souvislosti setkat. Zaměřil se převážně na západoslovanské a západokřesťanské reálie. Jistě by neškodilo jejich výraznější srovnání s komplexem svědectví východoslovanských a východokřesťanských. Autor se v závěru zmínil stručně i o těchto otázkách v souvislosti s fenoménem protipohanských kázání na Rusi. Využil jak textů z období Kyjevské Rusi, k nimž se hlásí Rusové, Bělorusové i Ukrajinci, tak i pramenů pozdějších, které patří už jen k užší ruské tradici. Ředitel Slovanského ústavu Václav Čermák následně posunul pozornost účastníků až do vrcholného středověku, k slovanství a slovanské liturgii v době lucemburské. Příspěvek souvisel především s činností známého Emauzského kláštera a meritum výkladu se tudíž týkalo především tehdejší problematiky chorvatské.

Odpoledne následující a se zájmem očekávaný „kulatý stůl“ měl přispět za účasti tří solidně připravených odborníků k pochopení tří okruhů otázek. Nejzajímavější z nich mohlo být posouzení současných interpretací a dezinterpretací slovanských dějin ve východní i jihovýchodní Evropě. Navržené okruhy se však nedočkaly precizního osvětlení v důsledku mírně chaotického řízení diskuse. Zazněly proto jen základní informace o současném pohledu ruské a ukrajinské historiografie na Kyjevskou Rus a na okolnosti či příčiny jejího rozpadu. Jitka Komendová upozornila na dlouhodobou politizaci a modernizování reálií při výkladu dějin Kyjevské Rusi, kde se střetává „ruské státní“ a „ukrajinské národnostní“ pojetí. Větší extrémy přitom charakterizují názory lingvistů a filologů než výklady historiků. Mluvilo se také o fenoménu novgorodské „republiky“ – zvláštního projevu dílčí ruské státnosti.

Vladislav Knoll mluvil o někdejší společné „východní slovanštině“ a jejím rozpadu na tři východoslovanské jazyky. Popsal, jakou formou východoslovanského jazyka se vlastně komunikovalo ve středověkém Litevském velkoknížectví, tedy i na území Bělarusi a části Ukrajiny. Příslušná „lingua rutena“ měla relativně nejblíže k současné běloruštině. V rámci další diskuse bylo stručně probráno i nedostatečné odborné srovnávání fenoménu západního a východního křesťanství a absence hlubšího chápání křesťansko-muslimsko-judaistického kontextu vývoje východní Evropy.

Kritiky se dostalo také pomíjení významných ugrofinských společenstev, která byla postupně „přemazána“ postupující rusifikací příslušných národů a etnik. Dějiny východní Evropy se nám v důsledku této asymetričnosti pohledů jeví jako slovanštější, než byly ve skutečnosti. David Kalhous poukázal na vtahování národních diskursů do výkladů celoevropských dějin a upozornil na přetrvávající nedostatek badatelů o východní Evropě mimo její území. Na podrobnější diskusi o všech těchto otázkách nezbyl čas. Je třeba litovat toho, že diskuse nemohla nabýt sevřenější a koncepčnější podoby.

Ze tří seminářů, které se nabízely zájemcům v neděli dopoledne, byl pro ukrajinistu nejpřínosnější výklad Františka Čajky o práci s edicemi slovanských, tedy reálně staroslověnských, pramenů. Přednášející představil starší i novější edice připravené českými paleoslovenisty a přihlédl i k některým pracím zahraničním. Užitečným pokračováním takového výkladu by bylo srovnání stavu a úspěchů české paleoslovenistiky se stavem v jiných slovanských zemích včetně Ukrajiny. I tak se jednalo o užitečný úvod pro ty, kteří jsou o této problematice informováni jen rámcově.

Z popisu letošní sázavské letní školy je snad patrné, že se zabývala tematikou, která je v české medievistice zastoupena spíše okrajově. Tato skutečnost může komplikovat pochopení současných dramatických událostí, spjatých s Ruskem a Ukrajinou. Ačkoli sázavský seminář nemohl tuto skutečnost plně napravit, jednalo se nepochybně o setkání užitečné a inspirativní.

(boz)