Velká část mé generace byla a zůstane pokolením ctitelů i milovníků tištěného slova, ať k nám přicházelo v jakékoli podobě. Oslovovaly nás především knihy, ale v určité míře i opravdové, lepší nebo horší časopisy a noviny. Reklamní letáky jsme k životu nepotřebovali, instrukce, pokyny a formuláře bohužel občas ano, byť nedobrovolně...

Hned za pokladnou u vstupu do malostranské Vrtbovské zahrady se skrývá (opravdu skrývá) malá výstava uspořádaná ke stému výročí pražského Muzea osvobozeneckého boje Ukrajiny. To rozvíjelo činnost v letech 1925–1948 a bylo brzy po únorovém převratu úřední cestou zlikvidováno. Část sbírek byla poté předána do Sovětského svazu, který vždy ostře potlačoval jakékoli snahy o ukrajinskou samostatnost. Výstava otevřená na přelomu května a června nabízela vítanou příležitost, jak se o muzeu něco více dovědět, zřejmě však přivítala minimální množství zájemců.

Není obecně známé, že v metropoli tehdy sovětské Ukrajiny působil od druhé poloviny padesátých let československý generální konzulát. Faktickým převzetím agendy československo-ukrajinských vztahů měl odlehčit značně vytíženému velvyslanectví Československa v Moskvě, kterému byl podřízen. Kyjevský generální konzulát byl personálně obsazen jen pěti osobami, ale zadané úkoly plnil.

Budovu v pražské Bubenči, nedaleko od tzv. „Kulaťáku“, znají asi všichni čeští Ukrajinci. Pro zastupitelský úřad jejich země bylo nalezeno hezké místo v jedné z pražských zahradních čtvrtí, kousek od jednoho ze vchodů do Stromovky. Netuším, kdy přesně, kým a jak bylo toto místo vytipováno, v každém případě však byly budovy velvyslanectví a sousedního konzulátu oficiálně otevřeny 26. dubna roku 1995. Nedávno tomu tedy bylo třicet let.

Ne, nepotkal jsem je na ulicích wroclawského starého města, kde by se jistě vyjímali velmi exoticky. Více než prohlížení města nad Odrou mne v těchto dnech zaměstnávaly fondy wroclawských odborných knihoven. A právě tam jsem „své Zaporožce“ našel v jedné z edic starších polských literárních děl.