Hlavní období jubilejních vzpomínek na květen roku 1945 už skončilo. V závěru bilančního měsíce se vracíme k zapomenutému česko-ukrajinskému aspektu tehdejších událostí. Volně tak navážeme na předcházející třídílné vyprávění o hromadném, etapovitém útěku pražských, resp. českých Ukrajinců směrem na západ, do Bavorska.

Tento cyklus měl být otiskován v době konání výstavy připravené z etnografické sbírky Františka Řehoře, jež vznikla v Haliči a Bukovině na konci 19. století. Výstava, zahájená v Národopisném muzeu pražského Národního muzea na podzim minulého roku, musela však být ze známých důvodů předčasně ukončena. Protože je však řehořovský korespondenční materiál opravdu bohatý, bude náš cyklus ještě pokračovat.

Zatím lze jen těžko odhadnout, kolikrát ještě postavíme do čela této rubriky koronavirovou tematiku. Právě ona ovlivňuje nadále veškeré hospodářské, sociálně-politické i kulturní, ale samozřejmě i sportovní dění na území Ukrajiny, stejně jako v jiných evropských zemích nebo na území dalších kontinentů. Z tohoto hlediska není podstatný rozdíl mezi Ukrajinou a většinou dnešního světa.

František Řehoř pronikal do tajů života haličských Ukrajinců, zejména Huculů, stále hlouběji a zároveň začínal patřit k prvotřídním znalcům haličských reálií. V době dvou delších pobytů v Čechách na sklonku 80. let 19. století měl příležitost podívat se na haličskou tematiku soustředěněji a své znalosti poněkud syntetizovat i v rámci korespondence.

Vzpomínka Natalji Narižné na jeden ze skupinových odjezdů Ukrajinců z Prahy do Bavorska, kterou jsme otiskli minule, vzbuzuje mnoho otázek. Nevíme, jak byly takové evakuační železniční transporty organizovány, jaký měly vztah k běžnému jízdnímu řádu, kdo všechno tímto způsobem na západ unikal a kolik musel za dopravu zaplatit.