Vzpomínka na úvodní den druhé světové války, vzdálený už osmdesát let, získala letos značně výrazný rozměr. Roli organizátora sehrálo Polsko coby první stát, který byl vojensky napaden nacistickým Německem a pokusil se mu bezúspěšně ubránit. Československo, jak známo, tuto roli nesehrálo ani v roce 1938, ani o rok později.

K původnímu souboru letních etud, který vyšel na počátku r. 1967 v prešovském časopise Duklja, jsem nakonec přidal ještě tři, protože se letním námětem docela hodí k ostatním. V případě etudy dnešní přistupuje ještě čistě osobní důvod. Byl jsem totiž, aniž bych o tom měl tehdy tušení, učiněn jejím hrdinou.

Jméno ukrajinského novináře Romana Suščenka je v Ukrajině známo snad stejně jako jméno režiséra Olega Sencova, v zahraničí se však o Suščenkovi ví méně. Oba přitom reprezentují, ač každý jinak, kus ukrajinské kultury, držený za ruskými mřížemi. Tuto skutečnost je třeba připomínat v dosti lhostejném českém prostředí stále znovu.

Námět sedmé etudy nepatří mezi veselé, ale i on náleží k našim životům. Popsaný příběh se stal určitě v roce 1966. Ten lesnatý kopec za řekou, proťatý malou silničkou a provrtaný krátkým železničním tunelem, jsme viděli od naší chaty. Kousek dál byla malá vesnice, odkud opravdu jen výjimečně směřoval do vzdáleného městečka pohřební průvod.

Ukrajinci starší a střední generace si dobře pamatují na události z 24. srpna 1991. Tehdy, pět dní po uskutečnění amatérského, přesto však velmi nebezpečného státního převratu v Moskvě, zareagoval na tuto událost ukrajinský parlament jediným možným způsobem.