V tomto a několika dalších pokračováních cyklu půjde o rok předcházející tomu osmašedesátému. Ostatně jsme také předchozí, obsahově blízký cyklus začínali před lety příspěvky o roce 1967. Byl důležitý: důkladně připravil půdu pro památné Pražské jaro, nikoli to hudební, ale opravdu celospolečenské i celonárodní.

Odpověď na otázku, nakolik jsou čteny starší i novější překlady z ukrajinštiny, je jistě důležitá. Jen tak máme aspoň dílčí šanci zjistit, zda a nakolik žije ukrajinská literatura v českém prostředí. Může to vést k úvaze, co překládat dál, aby se česká veřejnost dověděla o Ukrajině co nejvíce, a to z přímého zdroje. Nikoli tedy jen z denního zpravodajství a z mnohdy problematických informací šířených na sociálních sítích…

V říjnu letošního roku se v České republice hodně psalo i mluvilo o slavném husitském vojevůdci Janu Žižkovi. Příležitost k tomu poskytlo šestisté výročí jeho úmrtí. Zatímco Mistr Jan Hus zaujal v ukrajinské literární tradici díky Tarasu Ševčenkovi a jeho poémě „Kacíř“ značně významné místo, Žižka je v závěru skladby jen krátce zmíněn. Tento námět ani v pozdějším období téměř nikdo nerozvíjel.

Na našich stránkách vzpomínáme poměrně často různých výročí, která se týkají česko-ukrajinských vztahů. Na jedno bychom letos skoro zapomněli a bylo by to škoda, přestože to není výročí přímo kulaté. Před třiceti lety, v r. 1994, vyšel první ze dvou svazků dlouho očekávaného a velice potřebného Ukrajinsko-českého slovníku.

V tomto příspěvku jsem vybral klíčová místa z článku významného publicisty Konrada Schullera. Je zajímavé, že tento novinář se narodil v r. 1961 jako příslušník menšinové skupiny sedmihradských Němců, v patnácti letech však přesídlil s rodiči do západního Německa. Kromě množství novinových článků napsal knihu Ukraine (Chronik einer Revolution), vydanou v r. 2014.