Na den 8. července připadl už pětistý den ruské války proti Ukrajině. Ukrajinská protiofenziva, vedená proti ruským okupačním vojskům od poloviny června, pokračovala pomaleji, než bylo očekáváno, udržela si však soustavný charakter na většině frontové linie procházející Ukrajinou.

Možná naposledy se vracíme k tématu, které zde bylo v minulých letech probíráno v kratším cyklu příspěvků. V r. 1993, po zániku zprvu Sovětského svazu a pak i Československa, se dotvářely nově formované, mnohostranné česko-ukrajinské vztahy. V předchozích desetiletích byly méně zřetelné – ztrácely se ve stínu vztahů československo-sovětských.

Je podvečer, čtvrtek 6. července. Kdysi se v tento den vzpomínalo na kněze upáleného v Kostnici, ale v gruzínském Batumi, kde naše turistická výprava končí pobyt, toho o Husovi asi moc nevědí. Někteří z nás si našli místo na kamenité pláži, těšíme se pohledem na klidné Černé moře a jdeme si párkrát zaplavat. Slunce už bude za hodinu dvě zapadat. Právě tím směrem, za mořem, je Ukrajina.

Tak si mi jeden mých nejctihodnějších čtenářů postěžoval, že mé komentáře jsou jak dávka depresiv: nic nebo skoro nic pozitivního. Možná to platí, tedy pokud neprchneme do jiných sfér - do oblasti kultury (třeba do Bonnu na výstavu o fascinující Josefině Baker), ke krásám přírody vzdorující nynějšímu vedru nebo pro změnu ke vzpomínkám na „slavné dávné časy“.

Před polovinou července vyšlo nové, obsahem do značné míry ukrajinské číslo kulturního čtrnáctideníku A 2. Zdánlivě těžko vysvětlitelný název časopisu je odvozen od sídla redakce v Americké ulici č. 2 na pražských Vinohradech. Časopis řízený šéfredaktorem Lukášem Rychetským se nezabývá jen kulturou, ale i společensko-politickou problematikou. Příspěvky bývají kritické k mnoha prvkům současné reality včetně postavení kultury a finančních problémů jejích tvůrců.