Také letos byl osmnáctý květen pro krymské Tatary dnem nelehkého vzpomínání. Týká se to těch, kdo žijí na území okupovaného Krymu, i těch, kteří museli odejít do jiných částí Ukrajiny nebo do zahraniční emigrace. O tomto migračním problému se mluví méně než o jiných, ačkoli je tíživější než mnohé jiné. Okolnosti tohoto dílčího exodu vysvětluje značně působivý dokumentární film „Tichá deportace“, natočený v roce 2023.

Cyklus nazvaný Před padesáti lety jsme na těchto stránkách zahájili před necelými sedmi lety. Postupně se rozrostl na šestapadesát článků. Psal jsem je proto, abych se jejich prostřednictvím vrátil zpátky do dnes už těžko představitelné doby. Tehdejší události totiž zformovaly mne i mé vrstevníky, učily nás myslet a položily základy našeho vztahu ke světu kolem nás.

Letos se v Praze první květnový den vydařil. Pokud někdo chtěl, mohl jít podle vlastní úvahy tam nebo onam demonstrovat, ale možností, jak využít volný čas, bylo víc. My jsme se rozhodli využít poslední část dne po ukrajinsku – napůl na Vinohradech, napůl ve Vršovicích. Plán se vydařil k plné spokojenosti a stojí za to věnovat mu pozornost.

Náš kolega, prof. Jiří Pešek, se tu často zamýšlí nad změnami situace na ukrajinském bojišti i nad problémy se slibovanou, ale až příliš často opožděnou pomocí Evropské unie a USA této zemi. Tentokrát se podíval také do Izraele, jehož válka proti Hamásu už trvá přes půl roku. Je otázkou, nakolik srovnáváme srovnatelné, ale o tom už se přesvědčí čtenáři příspěvku sami. Připomínáme jen, že text byl psán před více než týdnem. (red.)

V tomto cyklu pomalu postupujeme kupředu gruzínskými i ukrajinskými dějinami a hledáme určité styčné body mezi oběma zeměmi. Inspirací nám byla účast na zájezdu české turistické agentury do Gruzie na přelomu června a července minulého roku. Tentokrát přichází na řadu poměrně složitá a neradostná kapitola. Jejím „hrdinou“ není nikdo jiný než „geniální a nesmrtelný“ maršál Stalin.