Lidské ztráty, které Ukrajině způsobila ruská agrese, jsou nesmírné, a ještě dlouho jim nebude konce. Litovat je samozřejmě všech zmařených životů – většinou pro nás zůstanou anonymní. Více víme např. o těch lidech, kteří stačili zviditelnit svůj náhle ukončený život prostřednictvím svých literárních nebo uměleckých snah. Mezi tyto padlé patří i básník a prozaik Volodymyr Vakulenko, zabitý ruskými okupanty někdy na jaře roku 2022. Přesné datum jeho smrti neznáme a ani znát nebudeme.

Červencové a raně srpnové týdny představovaly v r. 1968 čas, ve kterém se rozhodovalo o osudu československého pokusu o demokratický socialismus neboli „socialismus s lidskou tváří“. Dobře si to uvědomovali i sympatizanti vznikající a nelegální ukrajinské opozice. Ti sledovali dění v Československu se sympatiemi, ale neskrývali přitom obavy z toho, jak se vůči němu vymezí sovětské komunistické vedení.

Významnou epizodou v životě Ukrajiny byly červencové události, související s přijetím dvou nových ukrajinských zákonů. Pro evropskou politickou elitu i žurnalistiku se staly na čas nejpřetřásanější novinkou ze země, která už téměř tři a půl roku vzdoruje ruskému teroru. A tento teror bohužel zcela neoficiálně a přes všechny dosavadní sankce spolufinancují v různém rozsahu některé evropské státy a firmy.

Ukrajinský kroužek zmíněný v titulku může budit rozpaky, protože není jasné, oč se jedná. Ne, nebyla to žádná menšinová společenská organizace. V oněch letech tak bylo označováno seskupení aktivních znalců ukrajinštiny, kteří se díky své práci stali členy kruhu či sekce překladatelů při Svazu československých spisovatelů.

V rámci nedotvořených a neúplných československo-ukrajinských vztahů se v r. 1968 uplatnilo také několik málo českých historických reálií. Patřilo k nim zejména upálení Mistra Jana Husa v německém městě Kostnici v šestý červencový den roku 1415. Husovský symbol byl v ukrajinské poezii a publicistice aktuální od vydání Ševčenkovy poemy Kacíř neboli Jan (ukrajinsky: Ivan) Hus.