Bouřky samozřejmě patřily k letní Sázavě také, i když nás navštěvovala jen občas. Zrovna tyhle chvíle jsem v paměti neuchoval. Jak je ale vidět z této předposlední letní etudy, autorku jedna z bouřek, které se přehnaly nad krajem, donutila o lecčem uvažovat – samozřejmě jinak než v případě mnohadenního vytrvalého deště.

Vraťme se znovu k tématu, které tu bylo otevřeno v souvislosti s osmdesátým výročím počátku druhé světové války. Jak byl vlastně vnímán v českém prostředí její dopad na ukrajinské území přímo za války i po ní? Promítly se tyto reálie do české literatury? A pokud ano, přežila příslušná díla a dají se i dnes číst? Také tohle téma patří do širokého spektra česko-ukrajinských vztahů.

Devátá letní etuda vznikla nepochybně při jedné autorčině cestě k Sázavě. Kodrcavý vláček, který jezdí už více než stovku let podle jejího toku, vozí nejrůznější pasažéry. Setkání s nimi může být překvapující a může znamenat docela nevšední zážitek. Tak tomu bylo určitě i v tomto konkrétním případě.

V moderní české poezii nenajdeme mnoho prací s ukrajinskou tematikou. V 19. století se po nějakou dobu rozvíjel zájem řady českých autorů o ukrajinské dějiny kozácké doby i některé jejich slavné osobnosti. Když se před koncem 19. století vyčerpal, tak se žádné náhradní, přitažlivé a potřebné téma nenašlo.

Vzpomínka na úvodní den druhé světové války, vzdálený už osmdesát let, získala letos značně výrazný rozměr. Roli organizátora sehrálo Polsko coby první stát, který byl vojensky napaden nacistickým Německem a pokusil se mu bezúspěšně ubránit. Československo, jak známo, tuto roli nesehrálo ani v roce 1938, ani o rok později.