O ukrajinsko-pražském literárním místopisu počátku 20. století víme zatím jen málo. Vztah Lesji Ukrajinky k Praze vnáší do této tematiky specifické prvky. Několik dní z jara roku 1903, kdy Lesja se sestrou Oksanou navštívily Prahu, bylo zdánlivě jen epizodou. Bohatý archiv rodiny Kosačů, ze které Lesja vzešla, však naznačuje opak.

Poslední únorová dekáda byla pochopitelně kratší, takže informací o Ukrajině a k Ukrajině se nám sešlo o něco méně. Jednalo se jak o vysloveně aktuální záležitosti, tak o neodbytné vzpomínky na události z přelomu února a března roku 2014, spojené s tehdejší okupací Krymu. To, co lze nazvat krymským traumatem, žene dnes Ukrajinu ke snaze o realizaci její nové „krymské politiky“.

Pokud se některý Čech vydá při cestě po Ukrajině do Černivců nebo, česky řečeno, do Černovic, většinou v tom bude mít asi prsty slavný architekt a mecenáš Josef Hlávka. Ten totiž věnoval tomuto provinčnímu městu několik let života a tvůrčí energie а pomyslně je tak propojil s českým světem. Tato česká vazba na Černivci neztrácí smysl ani po uplynutí půl druhého století.

Může se zdát, že vyobrazení tzv. Druhé pražské defenestrace z května 1618, které jsem k článku připojil, je v rozporu s jeho názvem. Text této drobničky však vysvětlí smysl zařazení zmíněné ilustrace: vzpomínka na defenestraci patřila k návštěvě Lesji Ukrajinky v Praze. Vztahu ukrajinské básnířky a autorky divadelních her k české metropoli vzpomeneme postupně ve dvou článcích.

Vzpomínky na události počátku roku 2014 jsou v ukrajinském veřejném životě nadále velmi živé. Dědictví tehdejšího Majdanu či Revoluce důstojnosti vystupuje do popředí každoročně v druhé polovině února. Nebylo tomu jinak ani letos. Zdá se dokonce, že toto ohlédnutí bylo letos na pořadu dne ve větší míře než v roce minulém.