Život asi dost obyčejného mladíka z karpatské Koločavy, Nikoly či Mykoly Šuhaje, vymezený roky 1898 a 1921, byl krátký, ale v jistém směru výjimečný. Postaraly se o to okolnosti posledních let Nikolova života a jeho násilné smrti. Díky vzniku dodnes čteného románu Ivana Olbrachta začal záhy druhý život karpatského zbojníka, který už skoro na celé století vstoupil do českého kulturního života.

Nedávno uzavřenou úvodní čtvrtinu našeho století lze hodnotit také v kontextu česko-ukrajinských vztahů a jejich literární komponenty. Z tohoto hlediska vystupuje výrazně do popředí nárůst počtu knižních překladů z ukrajinštiny do češtiny. Tato skutečnost je samozřejmě dána naprosto zásadní změnou nakladatelských, vydavatelských i čtenářských poměrů a rolí, kterou Ukrajina hlavně od r. 2014 začala hrát v kontextu evropských i světových dějin.

V souvislosti s trváním ruské vojenské agrese proti Ukrajině postupně přibývá českých literárních ohlasů tohoto východoevropského dramatu. K těm dosavadním, např. ke knize povídek Jana Němce „Liliputin“ přibyla nedávno drobná básnická sbírka Radka Štěpánka, pojmenovaná poměrně nečekaně podle legendárního ukrajinského pluku Azov.

Německo-ukrajinský vztah zůstává jednou z konstant v systému pohledů významných západních zemí na vývoj ruské agrese proti Ukrajině. Bohužel byl provázen jak za minulého, tak za současného kabinetu mnoha nejasnostmi a nedůslednostmi. Ty jsou způsobeny průběžným vývojem vnitropolitické situace v Německu: zatím zde stále ještě vládnou více méně proukrajinské strany, ale výhled do budoucna je nejasný…

Město Černivci, v češtině tradičně označované jménem Černovice, je dnes administrativním centrem jedné z ukrajinských pohraničních oblastí – nedaleko odtud je už Rumunsko. Dějiny Černivců, vzniklých snad až počátkem 15. století, jsou plné paradoxů.