Padesát let ze sta se Slovanskou knihovnou

Dnes večer se konal v pražském Klementinu koncert připomínající sté výročí vzniku pražské Slovanské knihovny. Původně se tato instituce nazývala Ruskou knihovnou Ministerstva zahraničních věcí a současný název nese až od roku 1927, vzhledem ke kontinuitě svého vývoje však slaví sté narozeniny právě letos. Sobě i veřejnosti také nabídla dárek: rozsáhlý knižní sborník o vlastní minulosti a současnosti.

Kniha, podepsaná současným ředitelem knihovny, historikem Lukášem Babkou, potvrzuje známou skutečnost: „Slovanka“ je institucí úctyhodnou a zasloužilou. Toto konstatování platí také z hlediska její dlouholeté péče o jazykově ukrajinské i věcně ukrajinistické fondy knih, časopisů a archiválií. K ní ovšem přistupuje i zajištění řady odborných konferencí o ukrajinistické tematice a analogická složka její publikační činnosti.

Je pro mne potěšením, že druhou polovinu zmíněného stoletého období jsem se Slovankou strávil v živém kontaktu. Je tu tedy příležitost zavzpomínat na začátky našeho „literního soužití“. Rád ji využiji, protože Slovanskou knihovnu, její útulnou a tichou studovnu mám opravdu rád, ačkoli se za zmíněné půlstoletí leccos změnilo.

Do knihovny se dnes v rámci komplexu Klementina chodí, resp. jezdí z jiné strany a změnila se i poloha a vzájemné propojení místností, kam si laik chodí pro hlubší poučení. Tehdy, v sedmdesátých letech minulého století, bylo třeba vystoupat pěšmo od šaten po předním schodišti.

Jednou jsem tam potkal při stoupání starého pána namáhavě vystupujícího vzhůru a snad mu s něčím drobným pomohl. Sdělil mi s ruským přízvukem, že ještě musí dokončit cosi, co se týkalo díla dávného slavisty Budiloviče – a pak už „na Ol´šana“. Budilovič vzhledem ke svému vztahu k ukrajinskému jazyku a národu mým favoritem nebyl, ale do Slovanky chodili vždy lidé s různorodými zájmy a názory – jak jinak…

Ale vraťme se k tolikrát absolvovanému výstupu po zmíněném schodišti. V jeho závěrečné části návštěvníka vždy znovu překvapila a potěšila rozpustilá barokní výzdoba, ale zároveň se na vás upřely neúprosně zkoumavé oči z portrétu Tarase Ševčenka. Snad byl na druhé straně oné zatáčky schodů k vidění také Alexandr Puškin, ale jeho oči mi byly lhostejné a všímat jsem si jich nepotřeboval…

Jakmile jste vystoupali až nahoru, takřka ke hvězdám vědění, vedla vás cesta buď nalevo, do místnosti s lístkovými katalogy a se službou, nebo jste se vydali právě naopak doprava a menší zatočená chodba vás přivedla do studovny a příruční knihovny. V té chodbě bývaly instalovány nevelké, ale zajímavé výstavky k výročím významných osobností nebo k různým jiným tématům. Netušil jsem tehdy, že budu mít asi dvakrát možnost takové výstavky připravit a promluvit při jejich otevření.

Do Klementina jsem sice docházel už jako středoškolák, ale tehdy mne lákala zejména studovna periodik vybavená množstvím starých ročníků novin i časopisů. Do Slovanky, kde byl velmi častým hostem už po léta můj táta, jsem byl poprvé přiveden na počátku svých studií na filozofické fakultě. Dovedla nás tam snad na podzim roku 1974 vedoucí našeho historického prosemináře dr. Pohlreichová. Byla to učitelka nepříliš oblíbená, ale dodatečně jí za tuto exkurzi patří dík. Poznali jsme, že i zde můžeme najít leccos zajímavého ke studiu oboru, kterému jsme byli vyučováni jako kandidáti archivářství a studia českých dějin.

Nezatajím, že první „masová výpůjčka“, kterou tam několik z nás díky svým čerstvě vystaveným průkazům uskutečnilo, souvisela s nepříliš oblíbenou vysokoškolskou výukou ruštiny. Naše vyučující si usmyslela, že každá „oborová skupina“, která jí byla svěřena do rukou, si připraví nějaký program v ruštině. Nenapadlo nás nic jiného než secvičit jakýsi krátký výtah z Gogolova Revizora. V době před-internetové jsme nemohli udělat nic jiného než vypůjčit si asi sedm výtisků různých vydání této divadelní hry a na jejich základě připravit adekvátně přidrzlou aktualizaci velmi zkrácené verze této hry. Byla totiž doba tzv. normalizace a hledali jsme cesty, jak na dobu aspoň trochu vyzrát. Naše představeníčko mělo úspěch a všechny „Revizory“ jsme poctivě vrátili.

Postupně jsem si zvykal chodit do Slovanky pro knížky nebo posedět nad knížkami a časopisy a od poloviny studia mě zajímaly stále častěji ty ukrajinské. Zmocnila se mne díky tamnímu zajímavému prostředí snaha zorientovat se aspoň základním způsobem v oboru, který jsem tehdy studovat nechtěl, ale který mne k sobě stále více přitahoval. Měl jsem to do Klementina z fakulty a později i z městského archivu opravdu blízko a využíval této skutečnosti víc a více.

Ve studovně jsem se setkával s ochotou – vděčně vzpomínám zejména na paní Moulisovou a pana Ladislava Dvořáka, i když vstřícní byli i všichni jiní pracovníci, se kterými jsem přišel do styku. Jen z dálky jsem vídal tehdejšího ředitele, spisovatele Josefa Strnadela. V tomto patře Klementina bylo ostatně možno často potkat různé návštěvníky z Ukrajiny, z Prešovska, ale občas také ze západního světa. Vznikla tak nejedna odborná známost, která také pomáhala rozšířit si obzor. A první mé, značně nesmělé, pokusy o drobné stati s ukrajinskou tematikou vznikaly z velké části díky knihám a periodikům ze Slovanské knihovny. Docházel jsem sice i do studoven tehdejší knihovny univerzitní, dnes národní, ale ve Slovance toho bylo pro mne k nalezení a využití daleko víc…

Tato první a necelá třetina mého sepětí se Slovanskou knihovnou skončila na přelomu 80. a 90. let. Právě ve Slovanské knihovně mne snad v září 1989 přesvědčoval jeden z představitelů starší generace pražských Ukrajinců, že by se mělo začít uvažovat o vytvoření nějaké organizace českých Ukrajinců. Taková možnost vypadala i tehdy ještě značně nepravděpodobně, ale do čtvrt roku bylo všechno jinak. A já se od poloviny listopadu devětaosmdesátého roku ze Slovanky nejméně na čtvrt roku snad úplně vytratil – protože doba tehdy tichému studiu stranou od bouřlivého dění rozhodně nepřála.

Ale vrátil jsem se, ovšemže ano, a zůstal jsem Slovance věrný dodnes coby svérázný „ukrajinista-autodidakt“. To by už ale byla přece jen jiná kapitola a na závěr této krátké vzpomínky se už spokojím jen se závěrečným poděkováním za všechno, co jsem od Slovanské knihovny za ta dlouhá léta získal, i za to, co vykonala pro všechny ostatní ukrajinské zájemce a jejich odborné snahy. Do dalších let a desetiletí je třeba popřát jí многая і благая літа...

(boz)