Tahle krátká povídka je inspirována světcem, který patří i v ukrajinském prostředí k značně oblíbeným. Stačí vzpomenout na lvovského „svjatoho Jura“, který zůstával po dlouhou dobu hlavní svatyní ukrajinských katolíků východního obřadu. Kdybychom šli blíž ke Karpatům, našli bychom chrám tohoto zasvěcení v Drohobyči. Autorce však šlo přímo o světce jako svérázný symbol.

Dne 16. července si Ukrajina připomněla na slavnostní schůzi svého parlamentu třicáté výročí schválení deklarace o státní suverenitě. Ta byla v roce 1990 přijata tehdejším parlamentem v rámci ještě existujícího Sovětského svazu. Následovalo prohlášení plné nezávislosti v srpnu následujícího roku a její schválení v celostátním referendu dne 1. prosince 1991.

V průběhu loňského léta jsme zájemcům nabídli sérii mikropovídek vzniklých v druhé polovině 60. let, nazvaných „Letní etudy“. Texty psané ukrajinsky čerpaly z všedních a jindy zase neobvyklých prožitků, spjatých s prázdninovými výjezdy autorky a jejích dvou dětí na malou chatku ve středním Posázaví.

Keltové v Ukrajině? Kelty si většinou spojujeme se západní a střední Evropou a rádi slýcháme, že jádro jejich etnogeneze patrně zahrnovalo i naše území. Jsme hrdi na to, že naše země nese hrdý název Boiohaemum, země Bójů; někteří si možná ještě vzpomenou, že na Slovensku žili nějací Kotinové, po kterých jsou pojmenovány Košice.

Závěrečné roky Řehořova života a jejich radosti, naděje i obavy byly spjaty převážně s Prahou. Dominovala jim autorova snaha o shrnutí a završení dlouholeté sběratelské a publikační činnosti. Řehoř chtěl po sobě zanechat především několikasvazkové, odborně pojaté dílo o národopisu haličských Ukrajinců. Doufal, že se mu podaří vydat tento soubor díky finanční pomoci České akademie věd a umění.