Dostali jsme se na konec někdejších dopisů o Majdanu. Psal jsem je tehdy rád, byť často ve stísněné náladě. Před polovinou března 2014 nezbylo než skončit, protože se ukázalo, že touto formou už nemá smysl dále pokračovat. Dramatická doba, charakterizovaná ruským expanzivním tlakem proti Ukrajině, si žádala něco jiného…

V loňském roce jsme nestačili upozornit na vše podstatné, co se na území Ukrajiny v roce 1968 stalo a co bylo tak či onak spjato s děním v tehdejším Československu. Vracím se proto v tomto a příštím pokračování do roku jedinečného Pražského jara a upozorním na dva tehdy vzniklé, kolektivně podepsané protestní dopisy.

Způsob, jakým vnímá Ukrajince i jejich zemi řada Čechů i Češek, sledujeme dlouho a s pramalým potěšením. Pro mnohé z nás se stal téměř stálou bolavou zkušeností – léčit bychom se však neměli my, ale právě ti druzí. Jediný, zaručeně účinný a rychle působící lék ovšem sotva existuje a terapie může být uplatňována jen pomalu a trpělivě…

Domů jsem se vracel starším linkovým autobusem, který řídil známý mého ukrajinského kamaráda. Jaká to byla společnost, netuším. Mám dokonce podezření, že to žádná společnost nebyla, že se prostě pár chlapů složilo na autobus, aby nějak uživili své rodiny. 

Minule jsem tu popsal vznik a vývoj svého zájmu o Čornobyl a Prypjať. Nakonec se z toho vytvořil můj sen stát se průvodcem po Černobylu - to je také oficiální záminka, proč jsem se začal učit ukrajinsky. Teď mne čekal velký zážitek: všechno, co jsem věděl o Prypjati, jsem měl spatřit na vlastní oči. „Den Č” konečně nastal! Průvodkyně Viktorija, sraz před Kozáckým hotelem. Náhoda?