K původnímu souboru letních etud, který vyšel na počátku r. 1967 v prešovském časopise Duklja, jsem nakonec přidal ještě tři, protože se letním námětem docela hodí k ostatním. V případě etudy dnešní přistupuje ještě čistě osobní důvod. Byl jsem totiž, aniž bych o tom měl tehdy tušení, učiněn jejím hrdinou.

Jméno ukrajinského novináře Romana Suščenka je v Ukrajině známo snad stejně jako jméno režiséra Olega Sencova, v zahraničí se však o Suščenkovi ví méně. Oba přitom reprezentují, ač každý jinak, kus ukrajinské kultury, držený za ruskými mřížemi. Tuto skutečnost je třeba připomínat v dosti lhostejném českém prostředí stále znovu.

Námět sedmé etudy nepatří mezi veselé, ale i on náleží k našim životům. Popsaný příběh se stal určitě v roce 1966. Ten lesnatý kopec za řekou, proťatý malou silničkou a provrtaný krátkým železničním tunelem, jsme viděli od naší chaty. Kousek dál byla malá vesnice, odkud opravdu jen výjimečně směřoval do vzdáleného městečka pohřební průvod.

Ukrajinci starší a střední generace si dobře pamatují na události z 24. srpna 1991. Tehdy, pět dní po uskutečnění amatérského, přesto však velmi nebezpečného státního převratu v Moskvě, zareagoval na tuto událost ukrajinský parlament jediným možným způsobem.

V létě roku 1969 nebylo ještě zjevné, že se „normalizace“ stane tak zlým a dlouhým obdobím. Hned po nástupu Gustáva Husáka do funkce prvního stranického tajemníka bylo sice zastaveno několik „nejproblémovějších“ tiskových orgánů, hlavně týdeníky Listy a Reportér, v jiných periodikách ale ještě zůstalo ještě trochu svobodného prostoru.