Současná podivná a neklidná doba odsouvá do jiné časové kategorie to, co tu bylo ještě docela nedávno. „Doba předkoronavirová“ se svými kulturními i světovými akcemi skončila náhle a rychle zhruba před týdnem. Posledním jejím větším projevem v oblasti česko-ukrajinských vztahů byla beseda, která se konala 9. března. Zájemci se v Knihovně Václava Havla setkali se čtyřmi známými novináři.

Dlouho očekávaná výměna ukrajinské vlády měla šanci stát se hlavní událostí první poloviny března, postupně ji však (a nejen ji) zatlačovalo šíření epidemie koronaviru. Přesto klademe nástup premiéra Denyse Šmyhala, který je osmnáctým ukrajinským předsedou vlády za necelých devatenáct let, na první místo dnešního přehledu.

Sedmadvacetiletý František Řehoř, tak trochu „rozmazlený“ půlročním pobytem ve Lvově, se na počátku léta roku 1886 vrátil do Vovkova, kde hospodařil jeho otec. Začala tím závěrečná etapa jeho pobytu v této vsi, která trvala už jen necelé dva roky. V létě roku 1888 se František rozjel po mnohaleté přestávce na delší dobu zpět do Čech.

Festival dokumentárních filmů Jeden svět se vždy koncem zimy stává výraznou součástí kulturního života Prahy i jiných lokalit. V rámci velmi bohaté nabídky se každoročně objeví alespoň jeden ukrajinský snímek. Letos přerušilo festival šíření koronaviru. Kdo si však pospíšil, ten stačil letošní ukrajinský film shlédnout.

Sedím v roztřeseném autobuse s obrovským barevným nápisem „Wi-Fi Zone“ přes celou jeho zadní stranu. Myslím, že slouží primárně k výzdobě jinak nudně bílého autobusu, protože můj počítač zůstává dál vesele offline. S vděčností zapínám vždy připravený Word a pouštím se do psaní druhé části svého ukrajinského deníčku.