Letos je tomu právě čtvrt století od doby, kdy začal pracovat v Praze ve velmi stísněných podmínkách první velvyslanec Ukrajiny, která zvolila svou cestu z trosek Sovětského svazu. Zároveň však vzpomínáme i jiného výročí: před 150 lety se v kyjevském regionu narodil muž, který se stal ukrajinským představitelem v Československu už v roce 1919.

Jedním z důsledků vojenského vpádu do Československa se stala internace části nejvyšších státních a stranických představitelů, zadržených v Praze. Brzy poté následoval utajený únos těchto osob do Sovětského svazu, a to na území Zakarpatské oblasti. Ušetřen tohoto osudu zůstal pochopitelně prezident Ludvík Svoboda.

Materiálu z předokupačních týdnů roku 1968 je k dispozici velmi mnoho – všechen ani nebude možné využít. Dnes se dostáváme ke dni, který dělí náš cyklus z časového hlediska napůl… Právě 21. srpen se stal, nejen pro mou generaci, skutečně osudovým datem.

Druhý dopis, kterým Ukrajinci Československa v srpnu 1968 dali jasně najevo své názory, byl adresován Svazu spisovatelů Ukrajiny v Kyjevě. Zatímco M. Mindoš se v dopise Alexandru Dubčekovi vyhnul zasazení problému Ukrajinců Prešovska do širšího kontextu, pro spisovatelský dopis bylo vědomí této věci základní prioritou.

V dnešní části se budeme věnovat nabídce oděských restaurací v jídlech z ryb a vodních, potažmo mořských živočichů. Vzhledem k tomu, že ryby a mořské potvory nejsou ani kulinářsky, ani odborně můj šálek čaje, mnohá jídla z ryb jsem neochutnal, přestože jsem v Oděse strávil hodně dlouhou dobu, omlouvám se případné nevědomosti. Navíc v době, kdy jsem tam byl, byly dva dny v týdnu, úterý a čtvrtek, tzv. rybné, takže ve všech restauracích a jídelnách, včetně studentské, se podávala jídla z ryb.