Pražské působení básníka a překladatele Romana Lubkivského (1941–2015) v diplomatických službách Ukrajiny v letech 1992–1995 si my starší dobře pamatujeme a v dobrém na ně vzpomínáme. Tehdy jsme ale neznali podání o vzniku velvyslancova příjmení. Bylo prý kdysi odvozeno od Lupkovského průsmyku, propojujícího u Medzilaborců východní část Slovenska a Polska.

Poslední dlouhodobější pobyt Františka Řehoře v Haliči skončil v závěru léta roku 1893. Východočech rodem a Východohaličan a Čechoukrajinec osudem přesídlil do Prahy na Nové Město. Od září 1893 uváděl jako bydliště Černou ulici č. 9, ve zbylých šesti letech života však vystřídal adres ještě několik.

Naděje, že koronavirová vlna, šířící se na ukrajinském území od března, už vyvrcholila a končí, se během první poloviny června zcela rozplynula. Ukázalo se naopak, že tato země a její pokulhávající zdravotnictví mají hlavní zkoušku asi teprve před sebou. Už teď je jasné, že tato skutečnost poznamená nemalou část druhého roku vládnutí Volodymyra Zelenského.

Osamocená usedlost Zarohizna u Žydačova se stala Řehořovým bydlištěm na téměř dva roky od září roku 1891 do října 1893. Tato doba je poměrně málo známou kapitolou jeho života. Kromě korespondence s Josefou Náprstkovou téměř ustaly Řehořovy listovní kontakty s přáteli v Čechách. Snad byli tehdy příliš zaneprázdněni a Řehoř se mezitím nejméně dvakrát vypravil do různých částí Haliče na další výzkumné výpravy.

„Počítadlo“ příspěvků, vložených na naše webové stránky, dospělo v této chvíli k prvnímu čtyřcifernému číslu. Vybízí to k malému ohlédnutí, protože tisícovka textů, vztahujících se k tématu „My a Ukrajina“, už něco znamená. Vypovídá o výsledcích úsilí, trvajícího už skoro čtyři roky.