První letošní výlet mne čirou náhodou přivedl do východočeského městečka Světlé nad Sázavou. Poté, co se mi podařilo vyřešit hlavní úkol mé návštěvy, přišla na řadu úvaha, jak naložit se zbytkem dne. Vzpomínka mne přiměla k tomu, abych se vydal cestou stoupající ze sázavského údolí směrem k jihu, do ještě menšího městečka Lipnice.

Role překládání a překladatelství při vytváření kontaktů mezi národy a jejich jazyky i literaturami je nezastupitelná. Nevíme, jak se v této souvislosti prosadí v budoucnu stroje, ale úloha lidského zprostředkovatele se zatím zdá být nenahraditelnou. Ztráta každého zkušeného překladatele či překladatelky je tedy značně citelná.

Původ Avarů byl dlouho záhadou. Mnozí zpochybňovali jejich asijský původ, zejména proto, že jen menšina pozůstatků má mongolské antropologické znaky. Nejnovější genetické výzkumy však ukázaly, že přinejmenším jádro elity Panonských Avarů je blízce příbuzné s dávným protomongolským etnikem Rouran. Dále 3-D skeny silně zvětralých kamenných stél v Mongolsku konečně umožnily rozluštění nápisů z počátku 7. století. Ačkoli tyto nápisy se týkají vlády prvních tureckých khaganů, k překvapení vědců byly psány jazykem dosud neznámým. Lingvista A. Vovin jej na základě gramatiky určil jako formu velmi rané mongolštiny a předpokládá, že jde o jazyk Rouranů. Vzhledem k tomu, že do té doby nejstarší mongolskou písemnou památkou byl takzvaný Čingisův kámen ze 13. století, posunulo to mongolské psané dějiny o šest století hlouběji do minulosti. Rourani-Avaři se rázem stali předmětem intenzivního zájmu mongolských, tureckých i maďarských vědců.

V tomto a několika dalších pokračováních cyklu půjde o rok předcházející tomu osmašedesátému. Ostatně jsme také předchozí, obsahově blízký cyklus začínali před lety příspěvky o roce 1967. Byl důležitý: důkladně připravil půdu pro památné Pražské jaro, nikoli to hudební, ale opravdu celospolečenské i celonárodní.

Odpověď na otázku, nakolik jsou čteny starší i novější překlady z ukrajinštiny, je jistě důležitá. Jen tak máme aspoň dílčí šanci zjistit, zda a nakolik žije ukrajinská literatura v českém prostředí. Může to vést k úvaze, co překládat dál, aby se česká veřejnost dověděla o Ukrajině co nejvíce, a to z přímého zdroje. Nikoli tedy jen z denního zpravodajství a z mnohdy problematických informací šířených na sociálních sítích…