Peklo, v němž se Ukrajina ocitla na počátku třicátých let 20. století, nelze srovnat s ničím v ukrajinské ani světové historii. Vzhledem k tomu, že o hladomoru v Ukrajině je u nás povědomost poměrně nízká, v dějepise především nás starší to rozhodně neučili, nabízíme faktografický článek, převzatý od ukrajinského velvyslanectví. V Ukrajině tehdy umíralo každý den - 25 tisíc lidí, každou hodinu - 1000 lidí, každou minutu - 17 lidí. Hladem trpěly nejvíce děti, které tvořily třetinu obětí hladomoru.

Vzpomínky na Holodomor se už stala i na české půdě koncem listopadu samozřejmostí. Nelze se přitom vyhnout slovům a údajům, které už zazněly. Pokusil jsem se proto nahlédnout pětaosmdesáté výročí hladové smrti, která se stala vedle Stalina na několik měsíců vládkyní většiny Ukrajiny, spíše komorním způsobem.

Nemohu zde podat zprávu o celém letošním Týdnu ukrajinských filmů, protože jsem shlédl pouze část projekcí. Místo uceleného pohledu na to, co nám bylo nabídnuto, nabízím tedy recenzi jediného filmu, který mne zaujal nejvíce. „Hrdina mé doby“ byl promítnut v pondělí 19. listopadu v kinu Ewald.

Současná, nebývale vzrostlá společenská polarizace, spojená s letošním, „předjubilejním“ výročím listopadových událostí, nutí podívat se na události roku 1989 i z trochu jiného, ukrajinského úhlu. Zdánlivě tu je jen málo styčných bodů – jako by se tehdy český a ukrajinský vývoj nijak neprotínal. Skutečnost byla ale jiná.

Na konci 12. století před naším letopočtem dochází k události, která je známá jako „kolaps doby bronzové“. Velké středomořské civilizace se hroutí pod náporem „mořských národů“. Nešlo však o katastrofu univerzální. V severozápadní Evropě tou dobou teprve vrcholí skandinávská doba bronzová, která vytváří nejskvělejší umělecká díla evropského umění této epochy, a v kaspicko-pontických stepích se formuje nový typ válečné síly – organizované šiky jezdců na koních, vyzbrojené krátkými reflexními luky a prvními železnými zbraněmi.