Letošní vzpomínka na Tarase Ševčenka, spojená jako vždy se dnem 9. března, byla zbavena tak dramatických konotací, jako tomu bylo v roce 2014, těsně po vítězství Majdanu. Znovu a nikoli naposledy bylo ale možné vnímat skutečnost, jak úzce souvisí ukrajinské dějiny a jejich hlavní symboly se současnou etapou vývoje ukrajinských symbolů a jejich průvodními jevy.

V českém prostředí je označení Volyň poměrně známé, ne vždy je však spojeno s konkrétní zeměpisnou a historickou představou. Tento stav se snaží už třicet let měnit Svaz Čechů z Volyně a jejich přátel. Využívá k tomu svůj spolkový věstník a vydal také řadu knižních publikací. K nim patří i popularizační brožura ing. J. Hofmana sepsaná počátkem devadesátých let.

O ukrajinsko-pražském literárním místopisu počátku 20. století víme zatím jen málo. Vztah Lesji Ukrajinky k Praze vnáší do této tematiky specifické prvky. Několik dní z jara roku 1903, kdy Lesja se sestrou Oksanou navštívily Prahu, bylo zdánlivě jen epizodou. Bohatý archiv rodiny Kosačů, ze které Lesja vzešla, však naznačuje opak.

Poslední únorová dekáda byla pochopitelně kratší, takže informací o Ukrajině a k Ukrajině se nám sešlo o něco méně. Jednalo se jak o vysloveně aktuální záležitosti, tak o neodbytné vzpomínky na události z přelomu února a března roku 2014, spojené s tehdejší okupací Krymu. To, co lze nazvat krymským traumatem, žene dnes Ukrajinu ke snaze o realizaci její nové „krymské politiky“.

Pokud se některý Čech vydá při cestě po Ukrajině do Černivců nebo, česky řečeno, do Černovic, většinou v tom bude mít asi prsty slavný architekt a mecenáš Josef Hlávka. Ten totiž věnoval tomuto provinčnímu městu několik let života a tvůrčí energie а pomyslně je tak propojil s českým světem. Tato česká vazba na Černivci neztrácí smysl ani po uplynutí půl druhého století.