Ukrajinský disent k okupaci Československa: doklad z roku 1978

Už tedy pětapadesát let… Kdysi jsme zde v dosti rozměrném souboru textů vzpomínali na padesáté výročí československých událostí roku 1968 a na to, jak se vůči nim tehdy vymezovali Ukrajinci. Jejich reakce byla dvojího typu. Zatímco tehdejší události schvalovali lidé spjatí s komunistickou stranou, zcela protikladně je hodnotili účastníci v té době už existujícího, byť organizačně nepodchyceného opozičního hnutí.

Jejich z pohledu režimu nežádoucí protestní akce nevyústily v Kyjevě v čin obdobný krátké demonstraci ruských opozičních činitelů na moskevském Rudém náměstí. Proto se o ukrajinském odmítání intervence nemohl v tehdejším Československu kromě několika málo zasvěcenců dovědět nikdo. O deset let později se stejně tak nevědělo nic o snahách ukrajinského disentu, jenž se v listopadu 1976 zformoval do Ukrajinské helsinské skupiny, která vznikla několik měsíců po obdobné skupině moskevské a s malým předstihem před skupinou litevskou a gruzínskou.

Šest zakládajících členů ukrajinské skupiny, kteří vystoupili s prvním prohlášením 9. 12. 1976, se stalo okamžitě objektem zesíleného zájmu bezpečnostních orgánů, které se snažily o co nejrychlejší likvidaci této první ukrajinské organizačně zformované opoziční skupiny. Tento vývoj výrazně připomínal tažení československých bezpečnostních orgánů proti Chartě 77, jejíž prohlášení vznikalo zhruba v téže době, získalo však (více v českém než slovenském prostředí) mnohonásobně větší počet signatářů.

Přes uvěznění řady zakladatelů přistoupili do ukrajinské skupiny v následujících dvou letech další členové, v červnu 1978 např. několikanásobný politický vězeň Jurij Lytvyn (1934–1984). Rodák z vesnice v okolí Kyjeva se dostal do křížku se sovětským systémem už v raném mládí. Odsouzen z politických důvodů byl v letech 1953, 1956 a 1974. Naposledy se dostal na svobodu v r. 1977, ovšem na pouhé dva roky.

V době, kdy se Lytvyn zapojil do činnosti Ukrajinské helsinské skupiny, se sovětský systém už zcela propadal do trapného a beznadějného marasmu. V ukrajinské společností přetrvávalo trauma způsobené vynucenou účastí této sovětské republiky na brežněvovské intervenci ze srpna 1968. Za této situace vznikla úvaha o potřebě připomenout sovětskou intervenci u příležitosti jejího desátého výročí aspoň krátkým prohlášením. Kdo byl jeho autorem, s jistotou nevíme. Ukrajinský historik Anatolij Rusnačenko přiřadil tento krátký a nedatovaný text k projevům už zmíněného Jurije Lytvyna, jednoznačné důkazy však v nevelké edici Lytvynovy publicistiky neuvedl.

Dokument se dochoval v archivu Bezpečnostní služby Ukrajiny jen v ruské jazykové redakci. Lze vyslovit domněnku, že jde o překlad ukrajinského originálu, který byl přiložen do Lytvynova vyšetřovacího spisu. V tomto případě by se tedy jednalo o jednu z písemností zabavených při zatčení tohoto disidenta dne 6. srpna 1979. Nelze vyloučit, že šlo o pouhý náčrt, který nebyl úplně dokončen, a nakonec ani publikován v důsledku organizačních problémů. Představitelé Charty 77 se tedy o projevu ukrajinské podpory neměli šanci dovědět.

Předkládáme zde čtenářům překlad tohoto dokumentu, který zatím zůstal v českém prostředí neznámý.

Bojovníkům za svobodu a nezávislost Československa

Potlačení československé lidové revoluce v srpnu r. 1968 vojsky sovětského bloku, vedenými Sovětským svazem, je velkou tragédií národů Československa i všech těch, jimž jsou drahé ideály svobody a spravedlivosti. Tato tragédie je významná také tím, že znovu názorně ukázala světu skutečný charakter sovětského státu. Ten je nehledě na prokomunistický pláštík kontrarevoluční imperialistickou silou a v podstatě zůstal stejným policajtem a také stejným vězením národů, jakým byl carský stát ovládaný dynastií Romanovců.

Plyne z toho, že dokud bude sovětský, tj. ruský, imperialismus existovat a vládnout ve východní Evropě, bude záležitost svobody a nezávislosti národů smrtelně ohrožena. Ukrajinská skupina podpory plnění helsinských dohod na území SSSR vyhlašuje své hluboké porozumění boji za svobodu vaší vlasti. Je s vámi v tomto zápase solidární a podává vám ruku ve jménu přátelství a bratrského spojenectví při našem společném úsilí a v boji za svobodu, mír a spravedlnost.

Nejde o jediný doklad snah o navázání vztahů ukrajinského disentu s opozičními činiteli za hranicemi tehdejšího Sovětského svazu. Připomenout lze ještě dopis ukrajinské helsinské skupiny analogickým skupinám v sovětském Rusku a v USA a současně také hnutím na obranu lidských práv v Polsku a Československu. Tento dokument ze 6. 10. 1979 opatřený podpisy deseti osob (tři z nich musely už tehdy žít ve vyhnanství mimo Ukrajinu) shrnoval informace o represivních opatřeních proti členům ukrajinské skupiny a žádal adresáty o podporu.

V tu dobu byl už Lytvyn vyšetřován a sovětský soud mu vyměřil v tomto případě „jen“ tři roky vězení. Na svobodu se ovšem už nedostal. Snažil se pokračovat spolu s jinými politickými vězni ve své činnosti i v lágru. Ještě před vypršením svého trestu byl proto souzen znovu a trest byl tentokrát daleko ostřejší: deset let vězení a pět let vyhnanství. Dalo by se říci, že smrt byla za těchto okolností vysvobozením, protože nástup období gorbačovovské liberalizace se v r. 1984 ještě nedal tušit.

Jurij Lytvyn, kterému je přisuzováno prohlášení proti okupaci Československa sepsané v r. 1978, zemřel ve vězeňské nemocnici ruského města Perm 1984 ve věku necelých padesáti let. Už o pět let později byly jeho pozůstatky přeneseny na Ukrajinu. Dne 19. 11. 1989, v době, kdy už Československem zmítaly velké protikomunistické demonstrace, zažil Kyjev neobvyklou událost. Ostatky Jurije Lytvyna a dvou dalších politických vězňů, známého básnila Vasyla Stuse a Oleksije Tychého, byly přeneseny na hlavní městský hřbitov. Tehdy se už i Ukrajina zvolna vydávala do nového boje za spravedlnost a vlastní nezávislost.

(boz)