Čtyřicet let Charty 77 a Ukrajinské helsinské skupiny

Příchod nového roku byl letos spojen s počátkem výrazně pojatých oslav 40. výročí vzniku Charty 77 i se vzpomínkami na střet tohoto občanského sdružení s československým režimem. V případě Ukrajiny je na místě vzpomínka na analogické výročí „tamní Chartu“ – Ukrajinské helsinské skupiny (UHS).

Iniciativu, nazvanou plným jménem Ukrajinská občanská skupina pro podporu realizace helsinských dohod, podepsalo ke dni 9. 11. 1976 prvních šest osob převážně ze severní Ukrajiny, tj. z Kyjeva, Lvova a Černihova. Analogická struktura působila v Moskvě už od května téhož roku, známý polský Výbor na obranu dělníků (KOR) se ustavil v září téhož roku. Zpráva o vytvoření skupiny ukrajinské musela být vydána v Moskvě, protože z Kyjeva by se nedostala dostatečně brzy (pokud vůbec) do rukou zahraničních novinářů. Kyjevská a moskevská skupina však působily jako samostatné a rovnocenné entity.

Ukrajinská helsinská skupina hodlala spolupracovat s analogickými subjekty v jiných částech SSSR – na přelomu let 1976 a 1977 vznikly ještě tři skupiny – litevská, gruzínská a arménská. V dalších sovětských republikách se nic podobného už vytvořit nepodařilo v důsledku tvrdých odvetných opatření sovětských orgánů. Udržovat kontakty přes hranice SSSR skupina nemohla, V jejím druhém memorandu z konce ledna 1977 se mimochodem vyjadřuje nelibost nad tím, že Ukrajina se nemůže jako stát zúčastnit následné konference helsinského procesu v Bělehradě. Skupina argumentovala tím, že ze správního a právního hlediska by měl být Sovětský svaz nikoli analogií USA, ale tehdejšího evropského společenství suverénních států. Sovětská ústava sice slovně zaručuje republikám SSSR suverenitu, ta však ve skutečnosti neexistuje. Tento odkaz na Evropu v době téměř 40 let před Majdanem z přelomu let 2013 a 2014 rozhodně zasluhuje pozornost.

Program vymezující činnost ukrajinské skupiny se týkal plnění závazků přijatých na helsinské konferenci Sovětským svazem. Skupina hodlala šířit informace o jejich porušování na domácí i zahraniční půdě a sestavila seznam ukrajinských politických vězňů (dopočítala se zhruba stovky). UHS se také domáhala volného šíření informací a idejí a požadovala proto možnost akreditace zahraničních novinářů v Ukrajině. Také činnost nezávislých tiskových agentur by umožnila tehdy nemožný bezprostřední kontakt Ukrajiny se světem.

Zakladatelé skupiny si sotva dělali iluze, že odkaz na závěrečný akt z Helsinek a kapitolu o lidských právech bude akceptován brežněvovským režimem. Ten nasadil v závěrečné fázi své existence všechny páky, aby dosáhl umlčení skupiny. Týkalo se to zejména jejího prvního předsedy – ukrajinského spisovatele Mykoly Rudenka (1920–2004), který pocházel z Donbasu. Jeho rodná vesnice v Luhanské oblasti je dnes pod kontrolou separatistů a jejich ruských podpůrců. Rudenko byl zatčen počátkem února 1977 a po pětiměsíčním vyšetřování si vyslechl rozsudek sedmi let vězení a následných pěti roků vyhnanství mimo Ukrajinu. Po propuštění (v r. 1986) odešel do exilu, později se vrátil na Ukrajinu a dočkal se ještě uznání.

Aktivity UHS se podařilo zastavit na konci 70. let jednak zatčením a odsouzením části z nich a jednak vypuzením jiných ze SSSR. „Široka strana rodnaja“ mola být klidná a moskevská olympiáda mohla v létě r. 1980 proběhnout. Tato souvislost nebyla nepodstatná – jedna ze soutěží se měla uskutečnit v Kyjevě a tamní „ztroskotanci a samozvanci“ neměli šanci se při této příležitosti projevit. Činnost skupiny pak pokračovala už jen v zahraničí, zejména v USA.

Srovnání s Chartou ukazuje, že počet členů UHS byl daleko nižší, adekvátně většímu nebezpečí uvěznění. V UHS bylo postupně registrováno 41 členů, někteří z nich se však přihlásili z vězení, čemuž už tehdy sovětský režim nechtěl bránit – aspoň nějaká lidská práva tak i pro vězně fungovala. Zároveň však čtyři členové UHS zemřeli ve vězení na ruském území (v Permské oblasti) a jeden spáchal sebevraždu těsně před zatčením.

Ukrajinské helsinské skupině se na rozdíl od Charty nepodařilo udržet činnost bez přerušení. Československé orgány volily jinou cestu k marginalizaci úsilí české „helsinské společnosti“. Obě organizace přitom po určitou dobu existovaly paralelně, a to jak do přelomu 70. a 80. let, tak o deset let později, po obnovení činnosti UHS v r. 1988. Tehdy, za Gorbačova, pozměnila UHS název na Ukrajinský helsinský spolek a stala se prvním opozičním subjektem, který musel být tolerován a získával rostoucí míru podpory. V tomto období už tato organizace s rostoucím úspěchem nahlodávala mocenský monopol komunistické strany. Dosáhla v tom na čas dokonce o něco většího úspěchu než Charta, která byla ještě náhle, těsně před r. 1989, utlačována více. UHS se sice posléze změnil v první ukrajinskou nekomunistickou politickou stranu, od r. 2004 však funguje znovu. Dnes je poradní skupinou pomáhající jednotlivcům a různým občanským iniciativám, které v Ukrajině vyvíjejí činnost.

(boz)