Před 50 lety (XXIX): Jak reagovali Ukrajinci na 21. srpen

Téma, které dnes přichází na řadu, bylo už několikrát dílčím způsobem zpracováno. Byla mu věnována znova pozornost i při letošním 50. výročí: doklady lze najít na našich FB stránkách. Prostor, který tu máme k dispozici, neumožňuje opravdu podrobný výklad ani hlubší analýzu problému.

Snad bude za této situace nejužitečnější naznačit šíři a mnohostrannost problému, který se ostatně týkal také Ukrajinců Československa a západní ukrajinské diaspory. Připojíme k tomu upozornění na několik pramenů, které zatím v souvislosti s tématem unikaly pozornosti.

Ukrajinci v Sovětském svazu byli nemilosrdně vystaveni působení ideologicko-propagandistického stroje, který od počátku léta r. 1968 stále výrazněji produkoval kritiku dubčekovské vedení KSČ. Oficiální tisk, rozhlas a televize byly ve svém hodnocení samozřejmě zajedno a možnost deklarovat v médiích odlišný názor neexistovala. Jen část obyvatel Ukrajiny, konkrétně v západních regionech, měla možnost sledovat zahraniční televizi, o něco širší možnost dával i jinde v zemi poslech cizího rozhlasu. Jen v malé míře byl v Ukrajině dostupný československý tisk (včetně ukrajinských titulů). Malá část obyvatel mohla čerpat i z osobní korespondence s příbuznými nebo známými.

Státně-bezpečnostní aparát se samozřejmě snažil všechny tyto zdroje alternativních informací podchytit a zpracovat, resp. případně také evidovat ty, kdo podobné informace šířili ve svém okolí, úplně tomu zabránit však nebylo možno. Nelze přitom pochybovat o loajalitě značné části obyvatel Ukrajiny k sovětskému vedení a jeho interpretaci událostí. Část lidí „svým novinám“ věřila tím spíše, že se na čtenáře řinula záplava zpráv o rezolucích podporujících zásah v Československu a o hlasech, které přímo v Československu nový kurs kritizovaly.

Ve velkém množství byly otiskovány hlavně ve dnech po 21. srpnu příspěvky známých ukrajinských osobností z oblasti literatury, kultury a vědy, které hlásaly stále totéž – podporu intervenci. Odmítnout takovou objednávku by bylo riskantní, možná to však přece aspoň někdo učinil. Známe ale jen jména těch, kteří se podvolili. Nechyběl mezi nimi např. známý grafik Vasyl Kasijan, ve 20. letech 20 stol. žák Maxe Švabinského. Kasijan v jednom ze svých příspěvků dokonce zcela dogmaticky kritizoval tendence opouštějící platformu realismu, které se projevily v důsledku „politické krize“ v českém výtvarném umění.

Pak zde byli ti, kteří se naopak k okupaci stavěli kriticky, ať jen v rodinném kruhu, nebo v osobních rozhovorech nebo se to dokonce pokusili, byť anonymně, ventilovat na veřejnosti, prostřednictvím letáků. Jen málokterý jedinec se za takový názor dokázal postavit otevřeně a u vědomí rizika je hájit i před stranickými kruhy. Vše se muselo dít potají. Na kyjevský Chreščatyk nikdo s plakáty a hesly na několikaminutovou protestní manifestaci nepřišel a ani se o ničem podobném vážně neuvažovalo. Všichni věděli, že reakce moci by byla nejméně stejně brutální, jako na moskevském Rudém náměstí.

Pokud by někdo chtěl kritizovat skutečnost, že Ukrajinci nevyšli manifestovat otevřeně, pak je nutno připomenout, že podobné formy protestu nebyly zaznamenány nikde jinde v neruských republikách SSSR – od Minska po Tallin, ovšem ani v Zakavkazsku nebo střední Asii. Ale ani „více evropský“ Leningrad neprotestoval otevřeně…

Vraťme se tedy k protestům dopisovým a slovním. Petro Šelest nám ve svých denních zápiscích zanechal jedno zajímavé svědectví. Už někdy mezi 5. a 10. srpnem se musel zabývat dopisem blíže neznámého Kosterčuka, ředitele pedagogického institutu v Černihově na severovýchodě Ukrajiny: „Kosterčuk otevřeně vyjadřuje svůj nesouhlas s našimi kroky vůči Československu. Otázka není jednoduchá: komunista vyjadřuje svůj názor a ten se rozchází s našimi kroky. Je možné to vše potlačit jediným okřiknutím, ale jaký z toho bude užitek?“ Výsledek tohoto názorového střetu bohužel neznáme.

V době po 21. srpnu se počet takových případů zvýšil, Šelest konkrétně zmiňuje jen dva. Hned v den intervence prý telefonoval na centrálu ÚV KSU člověk hovořící mladým hlasem, představil se jako student kyjevské univerzity a sdělil: „Vyřiďte soudruhu Šelestovi, že nevěříme v pravdivost materiálů otisknutých o Československu v Pravdě /ústřední komunistický deník – pozn. aut./. My, mládež naší země, uděláme totéž, co udělala mládež Československa. Nesouhlasíme s tím, že naše armáda vtrhla do Československa.“

Obdobnou reakci vyvolalo vystoupení Šelesta před učiteli a studenty kyjevské univerzity na počátku září, kde se rovněž musel zmínit o československých událostech: „Na druhý den po setkání jsem obdržel na své jméno dopis hanlivého, urážlivého obsahu. Proč prý lezu za studenty, o Československu jsem prý neříkal pravdu a zároveň jsem prý přikrášlil obraz aktuální situace v Sovětském svazu a Ukrajině. Tón dopisu byl nejenom drzý, ale přímo urážlivý nejen z hlediska mne samotného, ale i celého našeho systému. Byl jsem bolestně dotčen a bylo mi to nepříjemné – dost dlouho jsem zůstával pod dojmem této drzosti. Dopis byl psán v ukrajinštině ve verších a podepsán slovy: ´Studenti Ti naslouchali.´“ V této pasáži zaujme výrazně osobní tón tak vysoce postaveného stranického činitele. Skoro by se chtělo ho politovat, ale opravdu to není na místě…

Jinak se Šelest zmiňuje (po návratu z podepsání moskevského protokolu koncem srpna), že na dvou místech v Kyjevě a některých jiných ukrajinských městech se objevily letáky a nápisy na veřejných místech, kritizující komunistickou stranu a Brežněva, žádající svobodu slova, podporující Československo a kritizující intervenci do něj i sovětský politický tlak na výhonky čehosi nového v této zemi. Samozřejmě „byla přijata opatření směřující k lokalizaci a pátrání po autorech těchto letáků a nápisů“. Šelest si ještě poznamenal, že členové i nečlenové strany vyjadřují také v Krymu, Odese a Vorošilovgradu /dnes Luhansk – pozn. aut./ nesouhlas s našimi akcemi v Československu, děje se to prý i na půdě škol, „To všechno nás nutí zbystřit pozornost.“

Všechny tyto nepočetné záznamy zachycují pohled prosazovatele státní politiky a představitele tvrdé linie ve vztahu k Československu a Dubčekovu vedení. Jak tomu bylo v ukrajinských disidentských kruzích. Už vloni jsem zde dešifroval zmínku výtvarnice Ally Horské, která na události zareagovala z Odesy specificky „zašifrovaným“ způsobem, spojeným s dobovým fotbalem. Jiný byl případ politického vězně Ivana Hela. Ten 24. 8. po vypršení tříletého trestu opustil tábor ve vzdálené Mordvě.

Podle původní dohody ho měla den na to v Moskvě čekat charkovská rodačka Larisa Bogoraz, rozvedená manželka vězněného disidenta Jurije Daniela, který byl vězněn ve stejném táboře jako Hel. Setkání se však neuskutečnilo: Larisa byla v týž den zadržena při protiokupační manifestaci na Rudém náměstí. Jeden policista a jeden tajný, kteří sledovali snahu Hela dovolat se Bogorazové, mu doporučili, aby urychleně odjel do Kyjeva a odtransportovali ho na nádraží. Co si Hel sám myslel o intervenci, ve své knize neříká, ale o jeho názoru není pochyb.

Zajímavá byla reakce přední básnířky Liny Kostenko, která se zprávu o invazi dozvěděla na parníku plujícím po Dněpru do Kyjeva. Po příjezdu do hlavního města se dostavila na sekretariát Svazu spisovatelů Ukrajiny a konstatovala, že sdělení spisovatelských novin Literaturna Ukrajina o jednomyslné podpoře ukrajinských spisovatelů vstupu vojsk není pravdivé, protože ona je proti. Spisovatel-funkcionář Vasyl Kozačenko nepřišel na nic jiného, než zacpat si uši a volat: „Nic neslyším! Nic neslyším v zájmu Vás samotné!“ Jak uváděla Lina Kostenko později podle vzoru Alberta Camuse, „oni se postavili na stranu moru“.

Není důvod pochybovat o tom, že mnoho jiných členů svazu ukrajinských spisovatelů si myslelo totéž, co Lina Kostenko, otevřeně se však proti nepostavili. Oles Hončar, který musel bojovat proti kritice svého románu Sobor, není ve svých deníkových záznamech jednoznačný. Je zajímavé, že už 20. 8. si zapsal, že „zítra naše tanky mají vstoupit do Prahy“ a komentoval to nic neříkající větou: „Svět je přeplněn dramatismem.“ V dalších dvou zápisech z konce srpna a poloviny listopadu zmiňuje dva případy smrti sovětských vojáků v Čechách, o vánocích si ale lapidárně poznamenává: „Československé události nazývají ´tankovým komunismem´ (Panzerkommunismus).“ Udělat si z těchto zmínek soustavný obrázek není možné, zvláště když zároveň čteme 2. září Hončarovu opravdu ostře kritickou charakteristiku Petra Šelesta.

Jak vidíme, škála pocitů a vyslovených názorů byla široká a další bádání nepochybně doplní tuto bilanci o mnoho dosud neznámých podrobností. V závěru však lze použít názvu knihy ukrajinského historika Dmytruka, který o problematice psal už dříve: „Ukrajina nemlčela“.

(boz)