Netradiční kapitolky o Gruzii (2). Svatá Nino aneb Kristina

Gruzínskou patronku svatou Nino uctívají katolíci pod jménem sv. Kristiny. V době mezi 3. a 13. stoletím žily ještě tři další katolické světice jménem Kristina (Perská, Belgická a z Bolseny). Proto bude vhodnější označovat osobu, která nás tu zajímá, jejím neobvyklým gruzínským jménem, které nemá v této podobě jinde obdobu.

Pozornost si Nino, o které víme v českém prostředí jen málo, zaslouží proto, že bývá běžně označována za apoštolku Gruzie. Se vzpomínkou na ni jsme se setkali zhruba v polovině našeho putování po Gruzii – při cestě z Tbilisi na východ, do vínem oplývající Kachetie. Památka svaté Nino je tam nejvýrazněji uctívána poblíž vysoko položeného a důkladně opevněného města Signagi.

Z jeho hradeb se otevírá úžasný výhled do okolní krajiny a stejně je tomu v případě nedalekého, v zeleni se ztrácejícího pravoslavného kláštera Bodbe. Z jeho zahrady lze obdivovat krásné panorama okolní, daleko níže položené krajiny. Samotné Bodbe je souborem nepříliš honosných staveb z různých dob – mohutná zvonice dominující areálu byla dostavěna až ve století devatenáctém. Klášter dnes patří k lokalitám až příliš zaplaveným turisty, což brání hlubšímu soustředění a prožitku. Sestry věnující se v klášteře duchovní službě, není příliš vidět. Jedna z nich mívá službu v kapli, kde je svatá Nino pohřbena.

Ke koupi se tu nabízejí památky na světici včetně jejího podrobného životopisu. Zájemce si může vybrat mezi jeho gruzínskou, anglickou a ruskou verzí. Knížku vydal samotný klášter a zajímavými ilustracemi ji opatřila gruzínská umělkyně Nino Peradze. Právě její obrázky mne zlákaly k přečtení této pravoslavné varianty výkladu o Ninině životě. Verze, která převládla v katolickém světě, se v lecčem liší. Nemá smysl jít ve srovnávání do přílišných podrobností, hlavní údaje lze najít např. v hesle „Svatá Nina – Wikipedie (wikipedia.org)“.

Pravdivost žádného z vyprávění o této světici nelze ovšem spolehlivě ověřit. Svatá Nino je více legendární postavou než přesně historicky doloženou osobností a chronologie jejího života je velice zmatená. Jisté je jen to, že se narodila ještě ve třetím století, vše podstatné v jejím životě se však odehrálo až v první polovině století následujícího.

Podle jedné z verzí prošla světice cestou do Gruzie nejprve Arménií. Tato země, jejíž panovník přijal křesťanství o několik desetiletí dříve než gruzínský, má podobnou patronku s neméně exotickým jménem – svatou Ripsime. Mladá římská křesťanka, kterou zrazovala její vlastní krása, unikla nejprve před zájmem římského císaře, ale nepodařilo se jí to v případě arménského panovníka a na svůj odpor doplatila. Hromadnou exekuci Ripsime a dalších asi třiceti dívek, kladenou do r. 301, přežila šťastnou náhodou pouze budoucí svatá Nino. Arménský král se po nemoci, do které upadl, za svůj přečin kál a křesťanství prohlásil státním náboženstvím své země. Nino však mezitím hledala bezpečí v sousední Gruzii.

Popsaná epizoda v textu knížky z kláštera Bodbe schází. Na jejích stránkách je vyložen příběh svaté Nino ve zkratce následovně. Budoucí světice prostě putovala z Arménie na sever a kolem horského jezera Paravani a přes město Urbnisi dorazila do sídla tehdejších (východo)gruzínských panovníků, které se nacházelo ve městě Mccheta. Tbilisi, které je gruzínskou metropolí dnes, tehdy ještě vůbec neexistovalo.

Mccheta, ležící u soutoku řek Kura a Aragvi, zůstala nevelkým městečkem o sotva osmi tisících obyvatelích, je zde však zachováno několik významných pravoslavných památek. Abyste se k nim dostali, musíte projít přeplácanou suvenýrovou uličkou, která má s charakterem a chudobou gruzínské světice pramálo společného. Právě ve Mcchetě se Nino stala svědkem toho, jak nebeské síly zničily symbol boha Armaza a dalších dvou pohanských idolů, uctívaných tehdejším gruzínským králem Miriamem.

Křesťanka Nino našla útočiště u královského zahradníka a jeho manželky a radou jim pomohla překonat bezdětnost – stačilo pozřít určité množství hlíny z oné zahrady. Později Nino uzdravila, zřejmě už jiným způsobem, manželku krále Miriama a jednoho z jeho dvořanů. Získávala si postupně důvěru dalších obyvatel a díky tomu vzrůstal počet křesťanů. Poté, co král Miriam zabloudil na lovu v důsledku zatmění slunce, byl díky „Ninoninu bohu“ zachráněn, a proto se i on rozhodl pro křesťanství. Z Ninoniny a své víry učinil někdy v r. 337 státní náboženství Gruzie. O jeho další rozšíření se postarali kněží poslaní za tím účelem z východního centra křesťanství – města Konstantinopolu.

Nino se mezitím zasloužila o postavení prvního chrámu v Mcchetě, žila pak po nějaký čas v jeskyni nad městem, ale poslední část života strávila ve východněji položeném Bodbe. Podílela se tak i na christianizaci vzdálenějšího kachetského regionu. V Bodbe život této vytrvalé ženy skončil, ale prakticky obratem začalo její uctívání. Atributem rodící se světice zobrazovaným na početných ikonách se stal kříž vytvořený z větví vinné révy a svázaný pramenem jejích vlasů. Jako světice je svatá Nino v současnosti uznávána v rámci gruzínského, ale i ruského pravoslaví, totéž se ovšem týká i krále Miriama a jeho manželky Nany, které Nino ke křesťanství přivedla.

Je zajímavé, že v důsledku postupného vzniku gruzínské emigrace mimo Rusko či SSSR a také díky přesunům Gruzínů v rámci ruské říše, pronikl kult svaté Nino i mimo Gruzii. Gruzíni si postavili chrám s tímto zasvěcením v Paříži, další se nacházejí v různých městech Ruska i Ukrajiny, mj. i v Kyjevě. Ukrajinci si mohli v meziválečné době přečíst brožurku o svaté Nino, označené však podle katolického způsobu jménem svatá Kristina.

Tento spisek vydaný v r. 1930 v kanadském Winnipegu napsala spisovatelka Natalena Koroleva, která poznala v mládí část Zakavkazska a po tzv. říjnové revoluci strávila podstatnou část života v Mělníku. Její pojetí Ninonina života se od pravoslavného v lecčem liší. Koroleva tvrdí, že budoucí světice byla v mládí zajata v Arménii Kurdy a do Gruzie pak prodána. Žila zde jako nevolnice a jméno Kristina získala proto, že byla křesťankou a s úspěchem svou víru šířila, jak už bylo popsáno.

Příběh svaté Nino může být pro turistu pozoruhodným svědectvím o dávnověkosti gruzínského křesťanství. O tak dlouhé křesťanské tradici si může většina národů včetně Čechů a Ukrajinců jen zdát. Navíc zaujme sociální profil první gruzínské světice – ta může být označena termínem „žena z lidu“. Česká svatá Ludmila nebo východoslovanská svatá Olga byly ženami z elitní a vládnoucí skupiny obyvatelstva a s jejich postavením souzní spíše gruzínská „druhá světice“ – už zmíněná královna Nana.

Gruzie také zaujme starodávností jiné tradice, totiž použitím národního jazyka jako jazyka liturgického: do něj se překládaly biblické i jiné křesťanské texty. Bylo to rutinní záležitostí už v době, kdy staří Slované ještě vůbec nepoznali písmo a nevytvořili ani základy literatury. Gruzínská minulost vzbudí z těchto i mnoha jiných důvodů opravdový obdiv kohokoli, kdo se do této země vydá rozšířit své znalosti.

(boz)