Jméno Nikoly Šuhaje (1898–1921), rodáka z karpatské vsi Koločava, je dnes mnohem více známo v českém prostředí než na Ukrajině. S podobným „mezinárodním literárním“ paradoxem se lze samozřejmě setkat častěji a vždy stojí za to zkoumat, o čem všem může svědčit. V každém případě si Čechy i Morava pozdního karpatského zbojníka svérázným způsobe přivlastnily.

Dosavadní úvahy o přístupu sovětské Ukrajiny k událostem československého roku 1968 postrádaly znalost písemností československého generálního konzulátu v Kyjevě, který měl tehdy za sebou deset let práce. Tato územní odbočka československého velvyslanectví v Moskvě pracovala jako jedna z tehdy jen tří zahraničních misí v Kyjevě. Vedle Československa zde mělo generální konzulát už od konce 40. let 20. století Polsko a až v r. 1967 vznikl obdobný úřad Německé demokratické republiky.

Ukrajinské koncerty už přestaly být v posledních letech v Praze vzácností. Dosavadní bilanci doplnil v době těsně po ukončení českých parlamentních voleb koncert v staroměstském domě U kamenného zvonu. Hlavním organizátorem se stala pražská nezisková organizace Paljanycja za pomoci Nadace Pylypa Orlyka.

Československý konzulát působil v Kyjevě od r. 1958 jako instituce, která spolu s konzulátem leningradským pomáhala plnit úkoly velvyslanectví v Moskvě. Konzulát kyjevský mohl sice v osudovém osmašedesátém roce vzpomínat desátého výročí vzniku, ale na jeho činnosti se to nijak neprojevilo. Tehdejší dění se dostalo do prudkého pohybu, který si nikdo nedovedl na počátku r. 1968 ani ve snu představit…

Lidské ztráty, které Ukrajině způsobila ruská agrese, jsou nesmírné, a ještě dlouho jim nebude konce. Litovat je samozřejmě všech zmařených životů – většinou pro nás zůstanou anonymní. Více víme např. o těch lidech, kteří stačili zviditelnit svůj náhle ukončený život prostřednictvím svých literárních nebo uměleckých snah. Mezi tyto padlé patří i básník a prozaik Volodymyr Vakulenko, zabitý ruskými okupanty někdy na jaře roku 2022. Přesné datum jeho smrti neznáme a ani znát nebudeme.