Znovu Ukrajina z německé perspektivy

Ne každý si to uvědomuje, ale Německo je dnes ekonomicky „nemocným mužem Evropy“. Neodhadlo včas nutnost masivně investovat do IT technologií, má dvojnásobnou energetickou náročnost ekonomiky než západoevropští konkurenti, chybí mu roční příliv půl milionu dodatečných pracovníků a prý už ani nedokáže udržet počet učitelů na školách. To se můžete dočíst nejen v německém, ale i v českém tisku.

Obchodní bilance exportního giganta mluví jasně: německý vývoz klesl v srpnu ve srovnání s hodnotou o rok starší o 6 % a dovoz dokonce o 17 %. Klesá obchodní výměna se všemi evropskými zeměmi i s USA, jen obchod s Čínou (v něm je Německo v Evropě nedostižně první), před nímž spolková vláda německé průmyslníky naléhavě varovala, vzkvétá a roste. Tedy hlavně dovoz z Číny do Německa. Proč nás to má zajímat? Protože naše nevelká zemička je s německou (exportní) ekonomikou zcela dominantně propojena: asi třetinou svého celkového objemu. Takže německý ekonomický ischias tlačí do kolen i český průmysl.

Ale je tu ještě něco, co je v tomto kontextu snad ještě zajímavější. Evropská unie se uzavřela ruské ropě a plynu. Stálo to dost strachu a peněz, ale ukázali jsme Vovkovi Putinů, že se bez něj obejdeme a že nedostane na krvavou agresi na Ukrajině naše evropské peníze. Velký úspěch. Akorát někdo zapomněl zablokovat také obchod s dusíkatými hnojivy vyráběnými ze zemního plynu. Jejich dovoz do Německa i Francie jen za prvních pět měsíců letošního roku vzrostl šestkrát. To je objemově přesně ekvivalent bývalých importů plynu. A také ekvivalent německé produkce hnojiv, která nevydržela ruskou lacinou konkurenci a musela zjara zastavit výrobu. Ruské příjmy tak jen změnily vizáž.

Šetření expertů se shodují: sankce proti Rusku sice nejsou bezcenné, protože bez nich by ruský průmysl brutálně expandoval, ale dovoz evropských, v tom českých, obráběcích strojů, autodílů a elektroniky do Ruska už opět dosáhl předválečnou úroveň. Jen se to musí vozit oklikou: přes Čínu, přes Turecko, přes Kazachstán nebo Kyrgyzstán. Takže český export „pro válku potřebné techniky“ do Kazachstánu vzrostl během ruské agrese třikrát, do Kyrgyzstánu desetkrát. Vlády evropských států na tuto drobnost „dlabou“ a během moralistních přihlášení se k podpoře Ukrajiny ekonomicky koukají jinam…

A to raději nechám stranou skutečnost, že na “putinský chodník“ nastoupil Orbán, Fico a přinejmenším předvolebně i polská věrchuška PiSu. Všimli jste si, co během té bezmála milionové předvolební demonstrace Občanské platformy a s ní spojených stran ve Varšavě dělal soudruh Kaczyński? Na sjezdu PiS v Katovicích velkým hlasem volal, že polská vláda bude po vítězných volbách žádat Německo o reparace za II. světovou válku. Za prvé je takový mezinárodní „projekt“ věcně nereálná pitomost. Za druhé otevírat něco takového v době, kdy Rusko masakruje Ukrajinu, jíž Polsko (mj. v důsledku polských machinací s ukrajinskými transporty obilí, s nelegálními polskými papíry prodávaného pak na polském trhu) nejnověji odpírá další vojenskou pomoc, je přímá kolaborace s Kremlem.

Ale něžná péče o zájmy kremelských soudruhů není jen monopolem šéfů vlád na východ od našich hranic. Opět jednou nechce Německo dodat zbraně, které bojující Ukrajina nutně potřebuje. Tentokrát jde o střelu s plochou drahou letu KEPD 350 Taurus, s jejíž pomocí by bylo reálně možno zničit hlavní zásobovací tepnu ruské armády na Krymu, Kerčský most. Jeho atakování by podle evropských odborníků na mezinárodní právo i dotázaných politiků bylo jednoznačně oprávněné. Francie a Británie už své střely podobného typu, ale nedostačujícího doletu, Ukrajině dodala.

Německo se nejdříve vymlouvalo na to, že by k raketám muselo přibalit i software s geodaty a tím se – údajně – stát přímým účastníkem konfliktu. Francouzští bezpečnostní experti vyjádřili překvapení nad tím, že předávání geodat Ukrajině v případě dodávky německých řízených střel Taurus, které mají dolet kolem 500 kilometrů, je německou vládou prezentováno jako problematické. Ukrajina již všechna příslušná geodata má a disponuje mimořádně agilními programátory, tvrdí se ale v Paříži. Z analýz německých žurnalistů pak vyplynulo něco jiného: Bundeswehr má těchto střel 600, ale pravidelně z nich upgraduje jen asi 150, ostatní jsou v podstatě nepoužitelné. Je to jeden z řady „pomníků“ dlouholeté péče ministerstva obrany o bojeneschopnost německé armády.

Ukrajinci by sice nejspíše dokázali Taurusy zprovoznit, ale nedostanou je. Nakonec to řekl otevřeně sám kancléř Scholz, který podle řady komentářů už opět stojí pod tlakem oživnuvší proputinské většiny parlamentní frakce SPD: Taurusy nelze dodat, protože by mohly být použity ke zničení Kerčského mostu!! Nabízí se v minulosti již opakovaně vznášená otázka:

Hrozilo by v takovém případě, že by pak Putin nechal za trest zveřejnit „kompro“, tedy akta o dávné proruské činnosti komsomolského vůdce Scholze před rokem 1989 nebo možná ještě spíše finanční papíry, které si s sebou do Moskvy vzal pan Maršálek/Marschalek, hlavní „hrdina“ dvoumiliardového vytunelování platební společnosti Wirecard, do posledního okamžiku chráněný před vyšetřováním tehdejším ministrem financí Scholzem?

Nebo mají v Moskvě něco zajímavého o Scholzově podílu na velkopodvodech Cum Ex, k nimž se v Rejně Kolíně už rozeběhl soudní veleproces… a nyní musela být odtajněna i Scholzova korespondence s podvodnými bankéři…

Ale nechme toho, Bundeswehr přece nabízí i daleko veselejší příběhy, které nyní musí řešit akční, oblíbený, ale opravdu přetížený ministr obrany Pistorius. Jeho předchůdkyně v ministerském křesle, obětavá levicová ničitelka německé armády Christine Lambrecht vloni objednala u firmy Rohde & Schwarz za půl miliardy euro digitální vysílačky pro dohromady 13 000 tanků, transportérů a nejrůznějších vozů bundeswehru. Zakázku přezkoumal a na cestu vypravil vojenský objednací úřad, onen v Koblenci sídlící moloch o 16 000 úřednících…. Nikdo z nich ale nepomyslel na drobný detail: ty vysílačky totiž neměly být vyrobeny všechny stejně velké a stejně hranaté, anžto nyní dodané přístroje prostě do naprosté většiny vojenských vozidel vůbec nelze namontovat.

Ale zakončeme něčím pozitivním: Nejzápadnějším bodem Krymu je mys Tarchankut. Rusové na něm vybudovali radarovou stanici, která jednak pomáhá navigovat rakety při ostřelování jižní Ukrajiny, jednak je součástí protiraketové obrany ruských základen na Krymu. Tedy byla. V noci z úterý 2. 10. na středu ji zničilo ukrajinské komando, které připlulo přes moře na vodních skútrech. Pak během boje v bezprostřední blízkosti stanice rozstřílelo radary raketami, načež drobet pocuchané komando odjelo temnotami, opět rozptýleně, domů na vodních skútrech. Bližší údaje nejsou k dispozici.

Ruská černomořská flotila se v důsledku tohoto útoku i předchozího zásahu sevastopolského přístavu raketami Neptun musela stáhnout a na kontrolu moře západně od mysu Tarchankut rezignovat. To do velké míry zajišťuje Ukrajincům volnou obchodní plavbu na trase Oděsa-Istanbul, a tedy rozsáhlý vývoz obilí a železné rudy. Ruské každodenní cílené masakrování ukrajinských civilistů to však nezataví. Jejich krev má na rukou i pan Olaf Scholz.

(jip)