Netradiční kapitolky o Gruzii (3). Básník David Guramišvili

Výprava do Gruzie, kterou jsme absolvovali na přelomu června a července, byla charakterizována téměř každodenními přejezdy mezi různými regiony. Naši gruzínští průvodci se snažili představit nám svou zemi z mnoha různých úhlů. Řekli nám mimo jiné leccos o gruzínském jazyce a literatuře a většina z nás slyšela tak podrobné informace nepochybně poprvé.

Při stoupání do horské oblasti na severozápadě země přišla řada také na gruzínského literárního klasika středověké doby – Šotu Rustaveliho, autora básnického eposu Muž v tygří kůži. Toto dílo se dočkalo před více než půlstoletím také úplného překladu do češtiny. Průvodkyně nás ujistila, že řada Gruzínů zná pasáže tohoto eposu a někdy i celé jeho znění zpaměti. Sama nám to hned doložila citací originálního znění Rustaveliho veršů.

V té chvíli se mi vybavila vzpomínka na básníka, se kterým jsem se pomyslně potkal o mnoho desetiletí dříve, kupodivu díky ukrajinskému překladu jeho díla (existuje i překlad ruský). V rámci cyklu gruzínsko-ukrajinských kapitolek nemůže David Guramišvili (1705–1792) scházet. Jeho příběh i počátky gruzínské emigrační komunity na severovýchodní Ukrajině popsala na základě archivních pramenů ukrajinská historička Ljudmyla Rozsocha. Věnovala se i osudu Guramišviliho, který byl nejvýraznějším představitelem této skupiny. Své celoživotní dílo nazývané „Davidiana“ napsal v poslední třetině 18. století daleko od vlasti, v prostředí tehdejší kozácké Ukrajiny, kterou tehdy po etapách pohlcovalo carské Rusko.

Dnes vnímáme jasně koloniální podobu tohoto jakoby do nekonečna se nafukujícího státu. Před čtyřmi sty lety mohla však být moskevská říše vnímána částí sousedních národů jako nadějný zachránce před vnějším ohrožením. V případě Gruzínů se to stalo za situace, kdy se jejich pravoslavná země stala objektem dlouhodobého zájmu dvou sousedních muslimských mocností – osmanského (tureckého) impéria a perské říše. Gruzínští panovníci se za této situace museli ohlížet po pomoci ze severu. Doufali, že pravoslavný moskevský stát, který prodělal za cara Petra I. velký mocenský vzestup, jim poskytne pomoc.

Budoucí básník David Guramišvili se narodil a po nějakou dobu žil poblíž Mcchety, sídelního města gruzínských králů. Pocházel z výše postavených vrstev a za normálních okolností by asi zaujal v Gruzii významné místo. Jako mladík byl však r. 1727 unesen muslimskými Lezginci (malý kavkazský národ). Zachránil se útěkem na severní stranu Kavkazu, kde navázal kontakt s pravoslavnými kolonisty. Dostal se pak do vzdálené Astrachaně a po Volze doputoval do Moskvy, kde už po nějakou dobu sídlil uprchlý gruzínský král Vachtang VI. se svými stoupenci.

Guramišvili vstoupil do jeho služeb, ale když král-exulant zemřel, musel v r. 1738 nastoupit spolu s dalšími emigranty službu v carské armádě – v jejím rámci začal působit tzv. Gruzínský husarský pluk. Za ruské zájmy bojoval pak Guramišvili jak v černomořské oblasti, na jihozápadní Ukrajině, tak v Pobaltí, v blízkosti Petrohradu a Finska. Po letech se zúčastnil dokonce sedmileté války, byl zajat a strávil léta 1757–1759 ve vzdáleném Magdeburku.

Jako podporučík se nechal v r. 1760 s ohledem na zdravotní problémy penzionovat. Tehdejšího pětapadesátníka čekalo ovšem ještě více než třicet let života na majetcích, které získal tak jako jiní proruští Gruzíni od carských úřadů v kozácké části Ukrajiny – ve městě Myrhorod a ve vsi Zubivka – jedné její obyvatelce věnoval i vlastní milostnou báseň. Tímto způsobem a z podobných důvodů se na Poltavsku usídlilo přes 1 500 Gruzínů.

Guramišvili měl sice manželku stejné národnosti jako byl on sám, ale ve stáří dožíval osamocen, bez dětí. Uvědomoval si, že Gruzii už nikdy neuvidí, a začal se tedy věnovat aspoň básnické tvorbě v rodném jazyce. Uvědomoval si určitou nedostatečnost své tvorby, zvláště když se srovnával se svým dávným předchůdcem Rustavelim. Tvořil však svůj obsáhlý literární kšaft s naději, že rukopis jeho básní se jednou dostane do Gruzie a zůstane živou hodnotou.

Šťastnou souhrou náhod se to stalo, ale až zhruba sto let po básníkově smrti, která ho zastihla v už zmíněném Myrhorodu, známém z tvorby rusky píšícího Ukrajince Gogola. Zatímco ukrajinský hetmanský stát byl inkorporován do Ruské říše v letech 1764–1783, Gruzie byla touž velmocí pohlcena jen o málo později, v r. 1801.

Až mnohem později, v r. 1949, byl v Myrhorodu identifikován a obnoven hrob gruzínského básníka. Stal se rychle jedním ze symbolů gruzínsko-ukrajinské spolupráce. Guramišviliho připomíná v Myrhorodu ještě později postavený pomník a muzeum věnované jeho životu a tvorbě. Na přelomu 80. a 90. let minulého století se právě tam konaly první akce opozičně a proukrajinsky naladěných obyvatel tohoto města.

Zbývá ještě říci něco málo o obsahu Guramišviliho díla. Opravdu hodně místa je v něm věnováno reflexi neúspěšných válek o nezávislost Gruzie, vedených jejími panovníky na počátku 18. století. V závěru těchto popisů nedávné historie se do ní promítá i básníkův osobní osud. Jiná část jeho veršů se zabývá obecnějšími tématy a vyznívá eticko-pedagogicky. Platí to i o cyklu Veselá vesna, zasazeném do pastýřského prostředí a sledujícím dosti otevřeně tematiku erotickou, ovšem opět s eticko-pedagogickou tendencí. Právě tato část díla byla přeložena i do češtiny a pod jejím přebásněním se podepsal samotný Jaroslav Seifert. Gruzínsko-ukrajinský příběh má tedy i svou českou podkapitolu.

(boz)