„Ukrajinský import“ ve dvou skladbách Bedřicha Smetany

Počátek března je letos spojen s dvoustým výročím narození nejuznávanějšího klasika české symfonické i moderní hudby, Bedřicha Smetany. Čtenáře našich stránek by mohlo zajímat, zda tvorba tohoto skladatele nějakým způsobem souvisela s Ukrajinou. Začněme tím, že lze s určitostí říci, že Bedřich Smetana na území Ukrajiny nikdy nebyl. Není snadné zjistit, zda znal něco z ukrajinské foklórní nebo rodící se umělé hudební tvorby.

V úvahu by přicházely projevy ukrajinské lidové písňové tvorby nebo některé z děl vznikající ukrajinské instrumentální hudby. Teoreticky také mohl poznat některé z děl sepsaných na počátku skladatelské činnosti Mykolou Lysenkem, který v ukrajinském kontextu sehrál podobnou zakladatelskou úlohu jako Smetana v českém světě. Nebudeme tu však spekulovat a obrátíme se ke dvěma doloženým, ale nepříliš známým tvůrčím setkáním Bedřicha Smetany s ukrajinskou tematikou. Konkrétně ji v tomto případě reprezentovalo dílo jednoho básníka a jedna mytologická postava.

Nejvýrazněji a zcela bezprostředně je s ukrajinskými reáliemi spojena jedna ze sborových písní zhudebněných Smetanou. Jedná se o dnes jen zřídkakdy prováděný mužský sbor „Odrodilec“. Sepsán byl na slova básně jednoho z ukrajinských romantiků a vrstevníků Tarase Ševčenka, Amvrosije Metlynského (1814–1870). Jeho poetická sbírka vydaná v roce 1839 zaujala Františka Ladislava Čelakovského, který z ní přeložil čtyři texty do češtiny. Poprvé vyšly v r. 1842 v Časopisu českého musea a po pěti letech byly vřazeny do Čelakovského Spisů básnických.

Největší pozornost si z této čtveřice získala poměrně krátká báseň o čtyřech slokách, nazvaná „Odrodilec“ (v originále „Zradnyk“ čili Zrádce). Je to dílko zaměřené obecně, o Ukrajině se v ní vůbec nemluví. Odrodilcem je ten, „kdo tebe, drahá vlasti, si neváží“ a „kdo řeč tupí svých otců“. Výzva k zachování věrnosti k vlasti a jejímu jazyku byla tehdy aktuální v případě řady obrozujících se evropských národů, které se cítily být ohroženy svými silnějšími sousedy. Kriticky pojatý obraz odrodilce nepochybně zaujal Čelakovského stejně jako odsuzující a proklínající tón, kterým se autor k odrodilci obrací. Prorokuje mu hanebnou smrt, a nakonec přivolává k hodům na jeho těle lačného havrana coby trestající vyšší moc.

Metlynského a Čelakovského „Odrodilec“ vyvolal díky svému vlasteneckému patosu nemalý zájem českých čtenářů. Zasloužila se o to i skutečnost, že překlad byl zařazován do nejrůznějších čítanek a antologií. Už ve čtyřicátých letech 19. století lze najít doklady o širší popularitě tohoto díla a působivosti jeho závěrečných slov. „Odrodilec“ zůstal v širším povědomí nejméně půl století, tedy právě v době, kdy prudce narůstal česko-německý antagonismus v Praze i v jiných českých a moravských městech i v prostoru celé jazykové hranice mezi oběma národy. Nás zde zajímá Smetanovo hudební zpracování „Odrodilce“, o kterém psala řada významných muzikologů – např. Josef Plavec či Jaroslav Smolka.

Smetanův sbor vznikl ve dvou fázích v letech 1863 a 1864, kdy už sice Češi mohli užívat ústavních práv, zároveň však začínali vnímat jejich omezování vídeňskou vládou. Smetana se v tu dobu obíral jak snahami o rozšíření sborového hudebního repertoáru, tak úsilím o vlastní operní tvorbu. Odrodilce napsal zprvu jako mužský dvojsbor a v druhé fázi coby sbor. Přebásněný text Metlynského, který by mohl být napsán týmiž slovy i českým autorem, zpracoval skladatel se zjevnou chutí a s vědomím toho, že text i hudba mají co říci tehdejším Čechům.

Sedmiminutová kompozice byla poprvé provedena známým, dodnes činným sborovým souborem Hlahol. Už tehdy se ukázalo to, co později vícekrát konstatovali odborníci: skladba je technicky náročná a nesnadno proveditelná. Možná proto Smetana původní variantu poněkud přepracoval. Velmi zajímavý mohl být dojem z asi nejmasovějšího provedení „Odrodilce“, které se už nikdy neopakovalo. Bylo uskutečněno 16. května 1864 v Novoměstském divadle za Koňskou branou, tedy někde v místech současné hlavní budovy Národního muzea.

Protože se jednalo o společné vystoupení množství zpěváckých sborů z Čech a Moravy, zpívalo tehdy „Odrodilce“ snad 1400 osob. Svědkem této produkce byl například penzionovaný kněz, archeolog a vlastenec František Petera-Rohoznický. Do svého deníku si zapsal program koncertu a celý text básně Metlynského si opsal. Konstatoval přitom, že zhudebněná báseň „líčí ráz takého podlece (tedy odrodilce) mistrně“.

Hudební kritici však stáli nad skladbou tehdy i později v rozpacích. Překvapoval je kontrast dvou částí, které sbor charakterizují, a zvláště rozmarně polkový tón doprovázející závěrečná slova písně typu „raduj se, lačný havrane, lahůdka se ti dostane“. Smetana se však z takovéhoto konce popsaného odrodilce podle všeho opravdu radoval a dal průchod této náladě.

O dalším osudu skladby rozhodla její už zmíněná náročnost. Snad právě kvůli ní se „Odrodilec“ nestal v dalších desetiletích nikdy příliš často prováděným repertoárovým číslem. Jedno z výjimečných novějších provedení, připravené sborem Láska opravdivá, lze vyslechnout zde: Láska opravdivá - Odrodilec (Bedřich Smetana) (youtube.com).

Přestože se „Odrodilec“ nezařadil mezi nejpopulárnější položky české sborové literatury a zůstává tak určitou hudební archiválií, žije v ní Metlynského dílo možná výrazněji než v zemi, kde vzniklo. Samotný autor předlohy, Amvrosij Metlynskyj, se o českém zhudebnění této své básně asi vůbec nedověděl a její ukrajinské hudební zpracování zřejmě nikdy nevzniklo.

Druhým, podstatně marginálnějším „ukrajinikem“ ve Smetanovově tvorbě je využití východoslovanského, ale především ukrajinského etnografického a vlastně mytologického motivu – fenoménu rusalek. Tyto bájné postavy z okolí říčních vod jsou už po řadu generací vnímány jako součást českého bájeslovného dědictví a bylo tomu tak už za života Smetanova. Ve skutečnosti však slovo rusalka začalo v českém prostředí zdomácňovat až v roce 1839, kdy Pavel Josef Šafařík vydal časopisecky svou odbornou práci, nazvanou právě „O rusalkách“. Ta zaujala čtenáře natolik, že už v následujícím desetiletí vznikla v rámci české obrozenecké literatury řada básnických prací, které motiv rusalky využily a s chutí zpracovaly.

Za této situace, pětatřicet let po Šafaříkově svérázném objevu, vznikala nejslavnější Smetanova symfonická báseň, slavná „Vltava“, sepsaná na konci roku 1874. Skladatel si při „hudební rekonstrukci“ horního toku ústřední české řeky na rusalky vzpomněl a vyčlenil jejich tanci místo mezi motiv selské svatby či slavnosti a symboliku hradů a zámků nad řekou. Při pozdějším výkladu obsahu své dodnes živé skladby použil v r. 1879 formulace „při noční záři lůny rej rusalek“. Chceme-li být přesní, musíme tyto rusalky označit za stvoření jihočeská, protože motiv zaznívá na konci první poloviny zhruba patnáctiminutové symfonické básně, ještě před motivem severněji umístěných Svatojánských proudů a pražského Vyšehradu.

Motiv rusalky v české hudební tradici proslavila podstatně výrazněji o dvě desetiletí později Dvořákova stejnojmenná opera psaná podle literární předlohy Jaroslava Kvapila. Ta má ovšem s původním ukrajinským obsahem termínu už pramálo společného. Na Smetanovy rusalky zapojené do obrazu jeho i naší vlasti si dnes vzpomene jen málokdo. Tento i předchozí drobný kamínek ze smetanovské mozaiky je jedním ze svědectví o nesnadném hledání cest k vzájemnému poznání Čechů a Ukrajinců před půldruhým stoletím a o jeho spíše nahodilých a fragmentárních výsledcích, jimž však nelze upřít zajímavost.

(boz)