Zpráva české překladatelky o pobytu na Ukrajině z roku 1961

Česko-ukrajinské vztahy jsou dnes na mezistátní úrovni pevnější a vřelejší než kdykoli dříve. Hlava českého státu i jeho vláda a parlament jsou v podpoře bojující Ukrajiny zajedno a dávají to zřetelně najevo. Takový postoj ostatně zastává většina evropských zemí. Nevíme samozřejmě, zda tento stav bude tak dlouhodobý, jak bychom si to rozhodně přáli.

Historik se při sledování současného stavu vztahů mezi Českou republikou a Ukrajinou samozřejmě skoro neustále dívá zpět. Poměřuje současnou realitu s událostmi dob nedávných i vzdálenějších. Často přitom může využít vlastní vzpomínky, které v mém případě sahají do počátku šedesátých let minulého století.

Na jaře roku 1961 bylo mně šest a půl, mé sestřičce pak teprve čtyři roky. A stala se zvláštní věc: naše maminka odjela na čas do Kyjeva. Bylo to pár týdnů po letu Jurije Gagarina do vesmíru a v Kyjevě jezdilo už půl roku metro. Podle maminčiných vzpomínek zde také rezonovalo zavraždění konžského premiéra Patrice Lumumby. Důležitější byly však pokusy mladých ukrajinských tvůrců oživit místní kulturu a její vztahy k okolnímu světu. Rozbíhal se trend tzv. šedesátnictví a pokusy o vyvedení ukrajinské kultury a společenského myšlení z jejich provinčnosti. Na obzoru už byl 22. sjezd sovětské komunistické strany, který pokročil v procesu destalinizace.

O Kyjevě a o Ukrajině jsme tehdy věděli pramálo. Přečkali jsme dobu maminčiny nepřítomnosti v týdenní mateřské škole v pražské Tróji – přímo úžasný dojem tam na mne udělaly kvetoucí kosatce. Pak se maminka vrátila i s dárky a vše bylo náhle zase normální a jak má být.

O cíli maminčiny poznávací cesty jsme samozřejmě skoro nic nevěděli a pochopili jsme to hlavní až později, byť některé detaily zůstávaly nejasné, a to i po nalezení určitých informací v kyjevském časopise Literaturna hazeta. Ale teprve nedávno jsem měl možnost přečíst si v litoměřickém depozitáři Literárního archivu Památníku národního písemnictví dvoustránkovou strojopisnou zprávu o této cestě. Tento dokument, který se po více než šesti desetiletích už stal historickým pramenem, nepostrádá zajímavost. Otiskuji proto jeho text, a to bez zkracování a textových úprav. Rozdělil jsem pouze některé příliš dlouhé odstavce do kratších úseků.

 

Zpráva o studijním pobytu na Ukrajině

Ve dnech 14. května – 4. června 1961 jsem vykonala studijní cestu do Kyjeva a Lvova, kde jsem byla hostem Svazu ukrajinských spisovatelů. Účelem cesty bylo seznámit se s literárními poměry na Ukrajině a se současnou kulturní problematikou této země a navázat těsnější kontakt s autory, které překládám nebo hodlám překládat.

Kyjevské ústředí Svazu spisovatelů a jeho lvovská odbočka mi vyšly v těchto snahách všemožně vstříc. Prohlídkou obou měst, návštěvou muzeí a divadel jsem získala bohatší představu o rázu ukrajinské kulturní tradice, rozmluvy s četnými spisovateli, kritiky a literárními historiky mi přiblížily povahu dnešního literárního dění na Ukrajině.

Ze své strany jsem se snažila podat svým hostitelům informace o současném stavu české kultury, upozorňovat je na zjevy a hodnoty pro ně dosud neznámé, na potřebu dalšího sblížení, jež by překlenulo značné rozdíly, které ještě existují mezi oběma literaturami zvláště v otázkách umělecké metody a stylu.

V rámci svého kyjevského pobytu jsem navštívila okresní město Bílou Cerkev a Ševčenkovu mohylu u Kaněva, kde jsem se zúčastnila velkých oslav básníkovy památky. Byla jsem také pozvána na vědeckou konferenci o básníkovi, kde jsem vyslechla několik přednášek.

Můj celkový dojem z návštěvy je velmi dobrý, zejména mne potěšily viditelné příznaky rychlého růstu ukrajinské literatury, výtvarného umění a hudby. Tento vývoj nesporně ovlivní v dalších letech také ukrajinsko-československé kulturní styky a vynutí si jejich rozšíření. Zájem o českou a slovenskou kulturu je na Ukrajině veliký, naše národy se zde těší velké sympatii a obdivu. Bylo by velmi nesprávné, kdybychom velkoryse přehlédli tyto sympatie a nesnažili se obohatit kulturní snažení tohoto národa hodnotami, ke kterým jsme se dopracovali.

Bohužel jsou však kulturní styky mezi oběma zeměmi stále ještě nepostačující a sporadické. Není zcela pravidelný přísun knih v obou směrech, překládání z české a slovenské literatury do ukrajinštiny se teprve v poslední době začíná usměrňovat k hodnotám nejcennějším, na Ukrajině se dosud málo ví o československém výtvarném a divadelním umění, o české a slovenské hudbě. Na druhé straně ani český člověk nemá žádnou představu o nejlepších vymoženostech současné ukrajinské kultury – hudby, baletu, malířství a grafiky, divadla. Mezi sousedy je taková neznalost jistě nenormální. Je možno ji odstranit jen řadou promyšlených a koordinovaných akcí.

Shodli jsme se s ukrajinskými přáteli na tom, že by mělo dojít v nejbližších letech k bohatší výměně divadelních souborů (z ukrajinské strany bych doporučovala zvláště balet) a hudebních těles (soubor písní a tance, popř. komorní soubory a sólisté). Měly by být uspořádány výstavy výtvarných prací, na nichž by se z ukrajinské strany měla představit zejména mladší generace výtvarníků, nesporně velmi nadaná a přibližující se k našemu výtvarnému cítění.

Promyšlené akce, směřující ke vzájemnému poznání, by bylo třeba organizovat zejména k r. 1964, kdy uplyne nejen 150 let od Ševčenkova narození (výročí bude oslavováno v rámci UNESCA), nýbrž i 150 let od zahájení česko-ukrajinské literární spolupráce (první zmínka o ukrajinské literatuře v Čechách, první básnický překlad z ukrajinštiny do češtiny). Tyto všechny akce by bylo nejlépe zajistit kulturní dohodou mezi oběma zeměmi.

Pokud jde o literární styky v užším smyslu, je nutno aktivizovat informaci o obou literaturách ve svazovém tisku obou zemí (naše Literární noviny nevěnují ukrajinské literatuře zatím skoro žádnou pozornost). Bylo by dobře pozvat do Československa nejlepší ukrajinské překladatele z české a slovenské literatury, kteří v těžkých podmínkách (nedostatečná informace a přístup k pramenům, nedostatek lexikografických pomůcek) udělali pro nás v posledních letech kus dobré práce. Jsou mezi překladateli z češtiny i jednotlivci vynikajících kvalit, kteří by mohli svou účastí přispět i na našich teoretických překladatelských jednáních.

Je také žádoucí, aby docházelo k mnohem častějším vzájemným návštěvám našich a ukrajinských spisovatelů, aby byl mezi nimi navázán skutečný pracovní styk a osobní známosti, které jsou samy o sobě důležitým předpokladem šíření ideových a uměleckých hodnot. Pozornějším vztahem k tomuto národu a literatuře, která má před sebou významnou budoucnost, přispějeme k výstavbě našeho vlastního kulturního zítřku.

V Praze 14. června 1961

Ludmila Zilynská

 

Po pozorném přečtení tohoto textu vidíme, že o samotném pobytu je tu pojednáno jen stručně. Zpráva je zaměřena spíše na úvahy o možných cestách k prohloubení kulturních vztahů mezi Československem a Ukrajinou. Nejedná se přitom jen o literaturu a překladatelství, ale také o jiné umělecké oblasti. Zajímavá je nesporně ještě jedna věc: v textu nejsou ani jednou použita slova „sovětský“ či „socialistický“ – jako by se jim autorka zcela záměrně vyhnula a jako by Ukrajina existovala sama o sobě, bez sovětského imperiálně-koloniálního kontextu.

Ocenit lze nejen už zmíněnou celistvost pohledu pisatelky na kulturní problematiku, ale i rysy koncepčního uvažování směřujícího do budoucna, minimálně do r. 1964. Pozoruhodná je zmínka o potřebnosti československo-ukrajinské mezistátní kulturní dohody. Zpráva, na jejíž formulaci se téměř určitě podílel i překladatelčin manžel Orest, zdůraznila právě tento bod, který by umožnil rozvíjet československo-ukrajinské vztahy na širší a koncepčnější úrovni.

Jak bylo se zprávou o služební cestě Ludmily Zilynské naloženo, nevíme. Snad přece jen podnítila některé funkcionáře svazu k úvahám o tom, co bylo v jejím textu nastíněno a navrženo. Samotná spisovatelská organizace však měla v otázce rozvíjení kulturních aspektů československé zahraniční politiky jen dílčí a poradní slovo. Rozhodovalo se jinde, ve stranických kruzích, a velmi podstatné bylo i to, jak se k podobným návrhům postaví partneři z druhé strany. O zahraničních vztazích Ukrajiny v kulturní sféře se tehdy ovšem nerozhodovalo v Kyjevě, ale v Moskvě. A tam o rozvoj hlubších československo-ukrajinských vztahů rozhodně zájem neměli…

(boz)