Majdan, viděný tenkrát z Prahy (V.)

Na další svůj dopis jsem nechal čtenáře dost dlouho čekat, přestože situace v Kyjevě už směřovala k dramatickému rozuzlení, jak naznačuje závěr. Netušil jsem tehdy ještě, jak dlouho může trvat ono vzájemné přetahování obou soupeřů – režimu a opozice. Doprovázel je bohužel zvyšující se počet obětí, narůstající tehdy stále ještě pomalu.

V Praze 18. února 2014

Vážení přátelé,

po malé přestávce přichází čas dalšího průběžného bilancování. Výsledkem téměř tří měsíců ukrajinského „protystojanňa“ se stal na počátku tohoto týdne realizovaný, viditelně křehký kompromis. Není snadné říci, která ze zápasících sil na něm vydělala víc. Co reálně znamená propuštění zadržených a vyšetřovaných majdanovců a konec jejich trestního stíhání? A ztratily protirežimní síly vyklizením administrativních budov v Kyjevě a v některých provinčních centrech něco podstatného, co by mělo význam pro další vývoj událostí?

Erbovní a psychologicky klíčové „území Majdanu“, držené a využívané revoltujícími přímo uprostřed Kyjeva, se jim zatím nikdo nechystá brát. Protestující ohlásili, že se odtud chystají k dalším, a to mírovým pochodům do prezidentsko-vládně-parlamentního centra Kyjeva, kde vše zůstalo bez viditelného pohybu. Rozložení sil a nálad v této části „kyjevských hor“ se možná pozvolna proměňuje, děje se to ale sotva znatelným způsobem.

Nyní se čeká na osobu nového premiéra a složení nové vlády. To, co bude prezidentem v této souvislosti nabídnuto, vedoucí činitele opozice ani její řadové stoupence nepochybně neuspokojí ani v případě, že jako nástupce Nikolaje Azarova v premiérském úřadě bude vybrána o něco méně odiózní figura. Bude prezident vybírat opravdu s vědomím všech možných důsledků? Projeví se snaha opozici tímto způsobem vyprovokovat k dalšímu pokusu o aktivnější dění?

Neméně podstatné je to, že postrádáme náznaky potřebného a kýženého pohybu, který by změnil rozložení sil v parlamentu a rozbil jednotu dosavadní regionální „státostrany“. Naděje v takovýto postup věcí se objevuje, vždy nakrátko a s negativním výsledkem, od přelomu listopadu a prosince. Jistě jsou zde náznaky toho, že uvnitř strany moci se doplňují dvě křídla, jež lze označit banálními názvy „jestřábi“ a „holubice“ – zatím však stoupence obou orientací přece jen více spojuje, než rozděluje. Podstatné je v této souvislosti to, že regionální poslanci vnímají (často si to však spíše přejí) určité opotřebovávání sil opozičního tábora.

Záhadou nadále zůstávají aktuální pozice i záměry prezidenta Janukoviče. Odolal pokušení vyhlásit výjimečný stav, ač byl k takovému kroku z některých regionů Ukrajiny vyzýván a také nálady v armádním vedení se zřejmě obracely tímto směrem. Ani někdejší prezident Leonid Kučma nepoužil síly před devíti lety, kdy se na sklonku jeho druhého úředního období rozhořel těžký boj o nástupnictví mezi Juščenkem a Janukovičem.

Nevíme, zda Janukoviče vede k jakoby umírněnému postupu nechuť z rostoucích a hůře zvládnutelných komplikací a tudíž i strach z možných následků. Jistě je tu i určitá obava ze zatím nepříliš čitelné reakce, kterou by Evropská unie asi odpověděla na přespříliš silové kroky. Janukovič a mnoho lidí z jeho tábora by se jistě nepříliš rádi úplně zbavili možnosti dále si pohrávat s evropským vektorem ukrajinského vývoje.

Výše zmíněný exprezident Kučma byl koncem r. 2004 už prezidentem bez budoucnosti. Takovýto osud si zatím Janukovič asi nepřipouští. Je však způsob jeho další hry vypočítán dosti daleko dopředu? A nesmíme zapomenout ani na dvě další osoby ovlivňující chod událostí zvenčí. Je tu Janukovičův věřitel a kritický ochránce Vladimír Putin, který rád udělá vše pro oslabení suverenity i pověsti Ukrajiny. Daleko blíže, ve věznici kdesi na kraji Charkova, očekává svůj osud Janukovičovo zlé svědomí a jeho „elitní vězeň“ – Julija Tymošenková. Právě ona se v poslední době začíná vyslovovat k aktuálním problémům častěji a naléhavěji než v předchozích měsících, aniž by pozadí, cíl a osobní motivace těchto vstupů byly zcela srozumitelné a aniž by je jednoznačně vítal celý opoziční tábor.

A podíváme-li se na opačnou stranu často zmiňovaných barikád, vidíme opoziční tábor jako fenomén stále diferencovanější a pestřejší, kde bude stále nesnadnější dosahovat potřebného konsensu. Zdaleka už nejde jen o tři opoziční strany vedené Jaceňukem, Klyčkem a Ťahnybokem, kteří zatím s úspěchem udržují zdání jednotného tábora. Jsou tu i seskupení donedávna neznámá – Pravý sektor, Společná věc. Nejednou se už projevili jako samostatně postupující skupina veteráni z afghánistánské války, dali o sobě vědět také radikální fotbaloví fanoušci. Ti všichni v jistém smyslu tvoří hnutí Majdanu. Je za takovéto situace taktika jeho dalšího udržování či oživování opravdu detailně promyšlena a neobjeví se příliš brzy nepříjemně výrazná hluchá místa? Právě to by nejvíce potěšilo prezidenta, vládu i současnou parlamentní většinu.

Jak je patrné, stojí před námi daleko více otázek než jasných a jednoznačných odpovědí. Složitost ukrajinské situace přímo bije do očí, jednoduchá řešení zjevně neexistují. Při detailnějším pohledu na situaci se stále znovu vracejí značné obavy. Kompromis, jehož bylo dosaženo po značném úsilí, nesnadno a na úkor názorů radikálů z obou stran ukrajinské fronty, bude možná daleko křehčí a krátkodobější, než si jeho tvůrci představují. Na sklonku třetího měsíce ukrajinské revolty vystupují navíc do popředí obavy, zda v současnosti nemají více trumfů ve svých rukou obhájci zprofanovaného systému. Nezbývá než doufat, že je nedokážou úspěšně využít…

Bohdan Zilynskyj

P. S. Text byl dopsán dopoledne ještě před oznámením dalších srážek v Kyjevě…