Majdan, viděný tenkrát z Prahy (VII.)

Sedmý dopis byl napsán dva dny po útěku poraženého a poté sesazeného prezidenta Janukoviče z Kyjeva. Kdo si vzpomene na ty dny, vybaví si atmosféru nevěřícné radosti z toho, že kyjevské události skončily právě takto. Ale v pozadí žilo zároveň vědomí toho, co říká Viktor Dyk v básni z 28. října 1918: „boj teprve nám nastává…“

V Praze, 23. února 2014

Vážení přátelé,

rozesílám Vám dnes hned dva dopisy. Ten o tři dny starší se vrátil k „fenoménu Janukovič“ ve chvílích, kdy tento muž jasněji poodhalil svou tvář a usvědčil mne z naivity. Ve světle dalších událostí mi text připadal natolik antikvovaný, že jsem jej chtěl pouze uložit do archivu. Teď si ale říkám, že i takový mimojdoucí text je určitým svědectvím o malých možnostech jedince usilujícího o vysvětlení dění ve značně složité zemi. /šlo o dopis č. 6 z 19. 2. 2014 – pozn. boz/

Dnes bych mohl a měl psát o převratném vývoji posledních dní, zejména o pátku a sobotě, které budou znamenat v dějinách Ukrajiny nesporně mnoho. Nemá smysl zde vyjmenovávat všechno, co se stalo, protože velká část lidí, kterým dopisy posílám, vývoj pečlivě sleduje. Myslím, že je tu spíše třeba zdůraznit jednu věc. Ještě nikdy v dějinách se český tisk nezajímal o Ukrajinu v takové míře a s tak převažující mírou sympatie, jako v posledních týdnech. A ještě nikdy se nezvedla v českém prostředí tak velká vlna sympatií s Ukrajinou nebo aspoň snaha pochopit. To je věc důležitá a já jen doufám, že to není jen chvilkový zjev, který se vytratí stejně rychle, jako přišel.

Zdá se mi však, že škála tiskových materiálů, které mají čeští čtenáři k dispozici, se tak nesmírně rozšířila, že můj hlas nemůže přidat mnoho nového. To platí v případě, že bych se chtěl snažit každodenně nebo obden zaujímat stanovisko k nejpodstatnějším novým událostem a trendům. Mám-li se tedy pokusit o smysluplné pokračování, měl bych psát spíše o věcech, kterým česká společnost a publicisté evidentně nerozumějí, kde se hovoří či s odpuštěním plká tak, že to vede k následnému zmatení myslí. Jednou z takových otázek je údajná potřebnost, užitečnost nebo dokonce nezbytnost rozdělení Ukrajiny, která se stala leitmotivem komentářů posledních dnů. Slibuji o této otázce napsat příště.

Dnes volím téma obecnější. Je to přesně měsíc od té doby, co jsem napsal a rozeslal první dopis. Netušil jsem, jak to s nimi bude dále a zda jejich text někomu bude k něčemu užitečný. K vzniku „jedničky“ přispěly dny a noci pozičních bojů na ulici Hruševského. Snad byla z mého dopisu znát nemalá úzkost, kterou nejednou završily noci, kdy spánek jen pomalu a ztěžka zavíral oči. Může to znít pateticky, ale ukrajinista, který svým oborem žije, musí skoro neustále bojovat s určitými obavami a úzkostmi.

Vzpomínka mne teď vede do léta r. 2006. Tehdy jsme uskutečnili spolu s kolegou bohemistou-barokistou a autobusem plným studentů (převážně z pedagogické fakulty pražské univerzity) exkurzi jihozápadní Ukrajinou. Přivedla nás mimo jiné až na ukrajinské Podolí, k hranicím Moldovy. Byla to neuvěřitelně krásná trasa – byl vůbec někdo z Čech, kromě nás, např. v údolí říčky Džuryn ústící do Dněstru?

Tato naše pohodová cesta se však rovněž odehrávala v neklidné době. Tehdy se prezident Juščenko pokoušel přimět prominentní ukrajinské politiky k podepsání tzv. Univerzálu národní jednoty – snad cituji jméno tohoto dokumentu, který je už dávno zapomenut, přesně. Největší problémy měl tehdy Juščenko s tím, aby podpis připojil i Janukovič – tehdy poražený Juščenkův protikandidát a dnes, doufejme už natrvalo, exprezident Ukrajiny. Když jsme se vrátili do Prahy, byl jsem plný dojmů a zážitků, ale také jsem chtěl studentům napsat jakési závěrečné slovo či komentář, který by je přiměl ještě k dodatečnému zamyšlení. Nakonec k sepsání toho textu nedošlo, dodnes mi však zůstala v paměti slova, která ho měla uzavírat: „Miluji tu zemi a bojím se o ni.“

Uplynulo dalších osm let. Postsovětská Ukrajina má za sebou už skoro čtvrtstoletí existence a měla by už tedy stát na trochu pevnějších nohou. Stále však připomíná osamělé dorůstající dítě, hezké a jistě ne hloupé, které samo neví, co se sebou a o koho by se mohlo opřít. Ukrajinci se na mne možná budou za takovou charakteristiku zlobit – nechce však být znevažující. Nemohu si zde odpustit poznámku o velkém nebo starším bratrovi, který žije v sousedství. Ukrajinci a nejspíše i jiné národy bývalého Sovětského svazu užívají tento termín, který nevzešel z četby známého Orwellova díla, ale ze zkušenosti s týmž kolosem, v jehož sousedství musejí chtě nechtě žít. Čekat od něj opravdové a upřímné pochopení pro naše dítě by bylo krajně pošetilé – dějiny to prokazují dost jasně.

Dítě učinilo v těchto dnech další důležitý a neuvěřitelně zralý krok dopředu. Po pravdě řečeno nikdo asi nečekal razanci a dosažnost tohoto kroku a mnozí se na něj dívají nedůvěřivě či podezřívavě. Těžkosti čekající vepředu jsou obrovské a zdánlivě možná až nezvládnutelné. Ale Ukrajinci neměli nikdy, opravdu nikdy snadné dějiny – dá-li se takového termínu užít a je-li vůbec možné dějiny jednotlivých národů podle takového klíče poměřovat. Právě v tom je možná určitá naděje.

Můžete se mne zeptat: a co ta údajná druhá Ukrajina (jihovýchodní). Ale to je přece totéž dítě, jen jaksi fázově zpožděné. Přestože jde v případě jihovýchodu Ukrajiny o nejprůmyslovější část země, je tato část Ukrajiny v jistém smyslu spíše batoletem. Zdůrazňuji: není to hloupější a zaostalejší sourozenec, je to totéž dítě, ale mladší a méně zkušené.

Má-li se radit nebo pomáhat dítěti, má se to dít šetrně, s citem a opravdově. Musí se o něm něco vědět a je třeba mu dát ve vhodnou chvíli najevo, že nám není lhostejné. Mysleme na to prosím.

Bohdan Zilynskyj