Majdan, viděný tenkrát z Prahy (IX.)

V devátém, předposledním dopisu přišla řeč na Krym. Tam už se tehdy události vyvíjely nezadržitelným způsobem směrem k dnešnímu stavu, přestože známé okupační referendum ještě nebylo ohlášeno. Přesto je třeba znovu zdůraznit, že i v Simferopolu se snažil působit proukrajinský a proevropský Majdan. Jeho účastníci, kteří byli na rozdíl od proruských bojůvek neozbrojeni, však o dalším chodu událostí nerozhodovali.

V Praze 28. února 2014

Milí přátelé,

olympiáda je necelý týden pryč a žádné překvapení se po jejím ukončení nekonalo. Stali jsme se svědky jednoznačné, cynické, dobře připravené agrese Ruska proti Ukrajině. Agrese, která může nést hrdé označení „čistě putinovská“.

Na krymském poloostrově jistě žije nemálo obyvatel, kteří po právě takovémto vývoji touží a pomáhají ho uskutečnit. Dosud se zdálo, že jim toho v rámci Ukrajiny příliš mnoho neschází. Pokud jde o práva národní nebo jazyková, nikdo je krymským Rusům nebral ani v ukrajinsko-sovětském období (1954–1991), ani po rozpadu SSSR. Právě Rusové tvořící dvě třetiny obyvatel ovládali soustavně poloostrovní parlament, kde vládly různé více nebo méně proruské politické strany. Krymským Tatarům, ač jsou původnějšími obyvateli tohoto území, nebylo v parlamentu dopřáno adekvátního početního zastoupení.

V uplynulých letech byl separatismus krymských Rusů přibrzďován ve svém rozletu jen ve chvílích, kde překročil hranici únosnou z hlediska přetrvání jednoty ukrajinského státu. Rusové měli své školy, tisk a úřední řeč – formální rovnost dvou dalších (ukrajinské a krymskotatarské) měla jen symbolickou hodnotu, podobnou údajné rovnoprávnosti ukrajinštiny a moldavštiny s ruštinou v Podněstří. Jak na tom byli v uplynulých letech krymští Ukrajinci a Tataři pod vládou krymských Rusů, o to se dnes nikdo příliš nezajímá – zejména o Ukrajincích, kteří se v Krymu vyznačovali značně malou mírou sebevědomí, bylo zatím slyšet jen málo. S krymskými Tatary je to ovšem jinak – ti budou i za nových poměrů hájit svá práva se vší důrazností.

Ukrajinská státní politika se jistě na Krymu dopustila řady chyb svou nerozhodností, nekoncepčností a pomalostí. Nebylo by však seriózní vytýkat ukrajinské politické reprezentaci, že po rozpadu SSSR nenabídla tuto část území Rusku s tím, že se má napravit územní změna z r. 1954 – totiž předání Krymu Ruskem Ukrajině v rámci SSSR. Takovým postupem by si ukrajinská politika zajistila jen možnost, že po Rusku přijdou jeden za druhým další zájemci s tím, jestli by nemohli dostat nějaké to území zpátky…

Ani v případě Krymu není zcela jisté, že zásadní změny vedoucí až k odtržení od Ukrajiny, si opravdu přeje většina místních obyvatel, např. v nejsevernějších regionech Krymu, které jsou pro místní Rusy i zahraniční turisty daleko méně přitažlivé než jižní pobřeží poloostrova. Podobná nejistota co do toho, kdo reprezentuje většinu, byla vyslovována i v případě kyjevského Majdanu. Mezi revolucí na Ukrajině a hnutím, které připravuje odtržení Krymu od Ukrajiny a jeho skrytou či otevřenou anexi Ruskem, však sotva najdeme nějakou shodu. Hlavní aktivitou obyvatel Krymu, kteří dnes s nadšením a vírou v lepší zítřky chtějí od Ukrajiny, byla podpora maniakální snahy o obnovu ruského impéria a prosazení ideálu tzv. „ruského světa“. Těžiště a řídící centrum těchto snah se nachází samozřejmě mimo Krym. Proruští obyvatelé Krymu nemají kvůli lásce k ruské trikolóře dost času bojovat o demokracii a občanská práva. Tyto pojmy pro ně dosud nijak velkou cenu neměly a není ani jisté, nakolik si jejich obsah a hodnotu uvědomují. Putinovské Rusko jim tyto hodnoty ovšem sotva nabídne. Leckdo se za nějaký čas bude divit, co si vlastně vybojoval.

Ruští politikové, propagandisté a vojáci, kteří poskytují a budou poskytovat pomoc Krymu, se samozřejmě nenaučili ani nepředvedli nic nového. Platí to i o propagandistické prolhanosti, která agresi doprovází. Vezměme si mnohokrát zdůrazněnou nutnost ochrany vlastních občanů. Maně se vtírá otázka, zda smí práva svých občanů v Krymu hájit např. Ukrajina a jakým způsobem to smí činit, aby to náhodou nepřišlo Rusku nevhod. Těch ukrajinských občanů Krymu bylo ve chvílích, kdy agrese začínala, pravděpodobně o dost více než těch ruských. Ale Ukrajina už asi podle ruského pojetí žádná práva v Krymu nemá, neboť viděno moskevskou optikou se na poloostrově nacházejí zcela nesouměřitelné kategorie obyvatel. Ruskou propagandu zajímají jen ti, kteří zde nadšeně promenují s ruskými vlajkami a rozhodli se ozbrojit proti nebezpečí banderovských fašistů, ačkoli se jejich příchodu těžko dočkají. A někteří z nich by si možná tak rádi zastříleli….

Nedělejme si iluze, že ruská strana se spokojí dosažením většiny svých cílů v Krymu. Škála připravovaných kroků, kterými chce současné ruské vedení srazit Ukrajinu k zemi a zbavit ji na co nejdelší dobu – ne-li natrvalo – sebevědomí, je daleko širší. Je otázkou, zda ten manifestant ze Simferopolu, který se v televizní reportáži uřekl, že Ukrajina musí být zničena (bylo to dokonce řečeno anglicky), nedefinoval to opravdu nejkýženější „konečné řešení“ ukrajinského problému. Jistě je však bude třeba uvádět do života sofistikovaněji, méně křiklavým způsobem a za pomoci jiných hesel.

Ruská imperiální politika, která teď píše v Krymu svou další kapitolu, je až k smrti nudná. Její tvůrci, vykonavatelé a odůvodňovači už s ničím novým vyrukovat nedokážou. Všechny propagandistické klišé a lži už jsme také asi slyšeli nebo je můžeme dopředu odhadnout. Zdá se, že Ukrajina nedokáže Krym udržet nebo si jej získat zpět. Všechny uvedené skutečnosti nedávají mnoho důvodů k optimismu. Zároveň ukazují, že Ukrajina musí projít po své revoluci těžkou zkouškou ohněm. Přes všechna nesporná negativa se snad nabytá hořká zkušenost stane základem určité šance Ukrajiny pro budoucnost.

Bohdan Zilynskyj