Majdan, viděný tenkrát z Prahy (IV.)

Z Charkova se vracíme zpět do Kyjeva, kde už bylo tehdy ve vzduchu cítit, že je nezbytné rozhodnutí zdánlivě patové situace. Ve čtvrtém dopisu jsem se vydal po paměti z Chreščatyku vzhůru po ulici Hruševského. Chodil jsem tam několikrát o řadu let dříve a něčím mne ta ulice přitahovala. Kdo by si ale tehdy dokázal představit její budoucí úlohu…

 

V Praze 6. února 2014

Vážení přátelé,

barikáda na kyjevské ulici Hruševského začala tát. Nemyslím, že bude mít tento přírodní jev či zásah přímý vliv na to, co se bude dít dál. Současné kyjevské barikády začaly tát už jednou, v prosinci minulého roku. To bylo na barikádě chránící Majdan. Tehdy se ještě protesty neposunuly víc do kopce a nenabyly ještě drsnější podoby, která k sobě na čas přitáhla pozornost i v zemích, kde mrzlo podstatně méně.

Barikáda, tehdy ještě méně propracovaná, byla už jednou dobyta. V televizním přenosu bylo možno sledovat kvapný ústup obránců – nikdo nechtěl být zmlácen ani zatčen – a spokojenost dočasných vítězů, kteří byli ale obratem odvoláni zpět na výchozí pozici. Dočasně zahnaná lidská masa začala už po malé chvíli pomaličku a opatrně očichávat chvilkově ztracený terén a pak už se bez obav vrátila na původní pozice. Nyní vládne v ulici Hruševského už asi týden příměří, stálá posádka na „lidové barikádě“ se ztenčila, ale vyčkává. Obě strany nadále odděluje země nikoho, tedy „ničí kus ulice“.

Na obou stranách se čeká, zda něco vymyslí ukrajinský parlament, zasedající o další kousek výše a ovládaný nadále většinou, jíž se vlastně nechce v životě země nic podstatného měnit. Vždyť by to mohlo být i takhle: sněhová část barikád se rozteče, lidé se unaví a rozejdou a nebude tudíž nutno použít nepřiměřeně silný zásah, který by se ve světě nelíbil. Ona by jim ta Evropa mohla být přece jen k něčemu dobrá.

Kyjev-ulice HruševskéhoUlice Hruševského vede hezkým kouskem okraje starého Kyjeva. Jmenovala se postupně Alexandrovská (podle cara) a Kirovova (podle bolševického předáka). Jméno Hruševského ji podle mého názoru sluší lépe, i když policisté ani revolucionáři z jeho historického díla většinou asi nic moc nepřečetli. Existují důvody, aby i pro Čechy bylo sympatičtější – historik Mychajlo Hruševskyj v Praze na počátku dvacátých let minulého století pobýval, chtěl tu založit ukrajinský sociologický ústav a byl přijat i prezidentem Masarykem.

Půjdete-li se mnou jeho ulicí, budeme stoupat z konce Chreščatyku – hlavní kyjevské ulice / náměstí nahoru. Vlevo moře zeleně a někde dole za ní a pod ní Dněpr – chtělo by se říci mohutný, ale to je otřelé klišé, byť pravdivé. Napravo sledujeme zástavbu: velké knihkupectví s odbornou literaturou, kde by historik mohl strávit hodiny, je následováno budovou s řadou akademických ústavů – vím jen o těch, které jsou humanitního profilu. Kdysi seděl v přízemí u ošoupaného stolku značně proletářský vrátný, vědomý své důležitosti. Působil jako opravdový a jediný pán a hlídač seskupení vědců, shromážděných ve vyšších poschodích.

Pak ještě o kousek výš zajímavý pomník předchůdce dnešních demonstrantů, disidenta a politického vězně Vjačeslava Čornovola, který už asi patnáct let Ukrajině chybí. Následuje muzeum ukrajinského výtvarného umění, jehož pracovníci se v posledních dnech asi nejednou báli o sbírky, které jsou svěřeny jejich péči. Ještě kousek nahoru a vlevo už brána velkého areálu Dynama Kyjev, v jejímž okolí se „kyjevská fronta“ před více než dvěma týdny zastavila. Pak už ulici přehrazuje policejní kordón a za ním začíná „režimní Kyjev“ s parlamentem vlevo a sídlem vlády i prezidentské administrace vpravo. A dál vede ulice kolem kyjevského Arsenalu, kde se v lednu 1918 vzbouřili probolševičtí dělníci proti nastupující nezávislosti Ukrajiny. A pak už bychom došli k těm opravdovým „kyjevským horám“ – k pečerskému klášteru, kde kdysi psal dějiny východní Evropy, ale především počínající Ukrajiny, letopisec Nestor a kde dnes úřaduje pravoslavná církev proruského směru. To je také oblíbené místo prezidenta a zde byl natočen jeho letošní novoroční projev, který by rád smiřoval, ale dělal to příliš neuměle.

Pomník Čornovola v KyjevěRád bych si popsanou procházku po letech zopakoval – poprvé se mi naskytla příležitost po polovině srpna lednově-srpnového roku. Kdo by si tehdy, v prvních letech vlády ještě dost čiloučkého Leonida Brežněva, uměl dnešní události představit… Teď jde opravdu hlavně o to, jaký bude ten příští Kyjev a ke které ze dvou klíčových světových stran se bude více dívat. To si asi netroufne odhadnout nikdo z nás…

Současná situace je charakterizována především napjatým vyčkáváním. Parlamentní většina bude brzdit projednávání věcí, které jsou pro opozici nejdůležitější. Taková situace není pro politicky organizovanou ani občanskou opozici snadná ani příjemná. Je nutno promýšlet další varianty postupu, aby vše smutně a nenávratně nevyšumělo. Kreativita a myslivost musí být jednou z nejpodstatnějších zbraní nespokojenců. Režimní strana neumí nic zajímavého předvést: dosud byla schopna jen opožděně opakovat kroky vzbouřenců. Potvrzuje to hlavně skutečnost, že jako konkurent Euromajdanu byl vytvořen Antimajdan v Marijinském parku za budovou parlamentu – odtamtud se dají poslanci lépe hlídat a pokud už ti provládní začali váhat, aspoň mohou vidět, co chce „lid“ doopravdy. Zamýšleno to bylo asi takto: Ukrajino a světe, podívejte se, my – režim – máme v Kyjevě také docela dost přívrženců. Musíme je, pravda, převážně svážet autobusy a peníze na to jdou tudíž z nemalé míry i z Vašich kapes, euromajdanovci – ale Vy jste si začali…

Nechtěl bych lidi, kteří se v některých případech dostavili na tuto akci asi i z vlastního přesvědčení, podceňovat. Na jejich shromáždění se však dějiny vytvářejí opravdu v daleko menším rozsahu než tam, odkud jsme se na pomyslnou procházku vydali a kam se v myšlenkách musím stále znovu vracet.

Bohdan Zilynskyj

Rubriky