Majdan, viděný tenkrát z Prahy (VI.)

Šestý dopis přátelům následoval bezprostředně po předcházejícím. V Kyjevě tekla už druhý den po sobě krev ve velkém a situace vypadala v těch chvílích už opravdu zle. Podrobnosti v tomto dopise popisovány nejsou, to snad ani nešlo. Spíše se jednalo o potřebu zúčtování se silami a osobami, které Ukrajinu do takového stavu přivedly.

V Praze, 19. února 2014

Vážení přátelé,

zřejmě jsem nenapravitelným hledačem něčeho dobrého v každém člověkovi, se kterým se potkám osobně nebo na dálku. V případě prezidenta Janukoviče jsem se hanebně a také asi definitivně zklamal. Krvavá lázeň, která probíhá pod jeho patronací od úterka, je něčím zcela neomluvitelným. Právě on, ať se chce tvářit jakkoli jinak, nese nejvyšší míru zodpovědnosti za to, co se stalo. Prezident zjevně trpí pocitem vlastní nenahraditelnosti. Člověk si musí klást otázku, co by se s tou nešťastnou Ukrajinou asi stalo, kdyby Janukovič, nedej bože, odstoupil z úřadu.

Tento zakomplexovaný hoch z Jenakijeva, „který se proslavil“, si, jak se ukázalo, hraje na ukrutného dobráka a smířlivce, který chce ukrajinský konflikt co nejlépe vyřešit cestou všeobecného smíru (ovšem bez „extrémistů“) a dělá pro to neúnavně všechno, co může. To ti druzí mu radí, aby použil drsnějších prostředků, on ale takovémuto potěšení hrdinsky odolává. Může být vůbec někdo, kromě nenapravitelných extremistů a teroristů, kdo by si takovéhoto státníka a humanistu nezamiloval? Pravda, trošku za léta politické kariéry zbohatl a jeho syn také, ale to je přece normální – poctivá práce má být spravedlivě odměňována…

Janukovič přijímá co chvíli představitele opozice a naznačuje ochotu ke kompromisům, pak se však ukazuje, že je zároveň ochoten, když se mu to podaří, pohnat je před „spravedlivý soud“, on – nejtrapnější garant ústavy, kterého Ukrajina ve svých novodobých dějinách poznala. Všichni předchozí prezidenti byli často kritizováni z různých stran za svou politiku, prezident Janukovič se však stal pro svou zemi skutečnou katastrofou. Tuto skutečnost zřejmě do svého posledního okamžiku nepochopí – on přece myslel všechno dobře…

Události z konce druhé únorové dekády napovídají, že se Strana regionů pokouší dlouhodobý vnitřní konflikt co nejrazantněji ukončit. Prozatímní premiér Arbuzov se ukázal být „důstojným nástupcem“ Nikolaje Azarova – charakterizuje ho tentýž způsob myšlení a tatáž neschopnost nalezení opravdového kompromisu. Po první etapě přijde další – na počtu obětí nezáleží – ti lidé byli přece varováni, aby šli z Majdanu pryč! Kdo neuposlechl, může si přece stěžovat jen na sebe sama.

Nejlepší by pro Stranu regionů bylo, kdyby se policejním jednotkám podařilo Majdan neprodyšně izolovat od zbytku Kyjeva a vyhladovět i zmrazit všechny ty, kteří tam přes všechna varování zůstanou. Pokud se to ukáže být nezbytným, nebudou se domnělí vládci Ukrajiny ostýchat přece jen nechat hovořit zbraně. Ukrajinský ministr obrany Lebeděv, národností Rus, už pracuje na zapojení některých armádních jednotek do závěrečné etapy „začišťovací akce“ – slovo „začystka“ zaznívá v lexikonu vládnoucího tábora v posledních dnech nápadně často.

Janukovičovi se napříště nedá věřit už ani slovo. Stejně tak je to s absurdně lživou propagandistickou municí. Chrlí ji novináři, kteří se nedokázali ani za této situace narovnat. Podle ní střílejí vlastně jedni majdanovci na druhé, všude lze najít tajné sklady zbraní, které si tito zpronevěřilí občané chystali. Na zádech těchto pochybných radikálů se pak veze trojlístek pučistických opozičních vůdců. Už vidím brožurkovou literaturu, která bude v brzké budoucnosti po Ukrajině šířena s titulky „Neprošli!“, „Ztroskotanci a samozvanci“ apod. Na co jiného se ubohá režimní propaganda asi dokáže zmoci, aby obhájila použití síly a vysvětlila svou „na věčné časy nezbytnost“?

Kyjevský Majdan se dost možná nedožije konce třetího měsíce své existence. Ukrajinu může čekat po jeho násilné likvidaci a represích, které přijdou vzápětí, asi nesrovnatelně drsnější varianta naší někdejší „normalizace“. Jejím garantem se stane Strana regionů spolu s vysloveně trapnou, dávno zvetšelou Komunistickou stranou Ukrajiny, která se jako jediná nestydí Janukoviče v parlamentě podporovat. Jsou to vlastně komunisté na druhou, protože valná část regionálů kdysi oddaně sloužila samospasitelné Komunistické straně Sovětského svazu, včas však přesedla do výnosnější korytářské organizace, která ve své reálné antiukrajinskosti může s komunisty úspěšně soutěžit.

Je to paradoxní, ale dnešní Ukrajině vládnou antiukrajinské síly. Nechtějí snad zničit ukrajinský stát do chvíle, dokud je bude slušně živit, chtějí však vymýtit logickou podstatu a smysl jeho existence. Ukrajinský stát má být v nejlepším případě specifickým územím vedle Ruska s určitou mírou svrchovanosti. Pokud však tento stát nepovedou donečtí „politikové“, ztrácí smysl existence a v tom případě smí přijít putinovská potopa – za předpokladu, že bude vůči těmto doneckým a jejich zájmům dostatečně vstřícná.

Pisatel těchto řádků možná postupně ztrácí schopnost být zcela nad věcí, ani trochu se však nestydí za svou stranickost. Proto vnímá jako určitou nezbytnost či daň osudu skutečnost, že Ukrajinu a Ukrajince čekají těžké časy – není to totiž ani zdaleka poprvé v jejich dějinách. Pokud lze srovnávat, ukrajinská historická zkušenost je těžší než její varianty, které zažily mnohé jiné evropské národy. Ve víru zdánlivě pesimistických událostí a „definitivně prosazených“ zkušeností je dobré připomínat si heslo, které prezentuje ukrajinský televizní Pátý kanál – jeho vysílání bylo v minulých dnech ztíženo. To heslo zní: „Všechno teprve začíná“.

Bohdan Zilynskyj