Tři česko-ukrajinská zastavení v Jaroměři

Volné dny na konci týdne mohou vypadat opravdu různě. Mne tentokrát v sobotu zaujalo sčítání hlasů odevzdaných v parlamentních volbách a večer pak nikoli poprvé viděný Sladký život Federica Felliniho. V neděli mne čekalo něco úplně jiného: ukrajinsko-český den v jednom z menších východočeských měst. Znamenalo to brzké vstávání a cestu vlakem do blízkého okolí východočeské metropole.

Regionální ukrajinský spolek ve východních Čechách, který má ve webové adrese i hezké slovní spojení „u nás“, pořádá pravidelně Dny ukrajinské kultury. Jak název napovídá, nejde o den jediný, zájemci mohou prožít takových dnů v září a říjnu celou řadu. Program bývá sestaven opravdu zajímavě a je zřejmé, že Natalija Docenko, předsedkyně spolku, si na něm dává skutečně záležet. Výsledkem je pestrá nabídka, umožňující zájemcům nejedno vybočení z všednodennosti. Ke slovu přicházejí nejen hudba a výtvarné umění, ale také osvěta, třeba seznamování s historií.

Tak např. před třemi roky jsem měl možnost vyprávět epizody z příběhu Ukrajinců, kteří spoluvytvářeli historii Hradce i okolí od poloviny 19. století. Tento ukrajinsko-český příběh má skoro stejně bohatou paralelu v nedalekých Pardubicích a v menším rozsahu i jinde ve východních Čechách. Příkladem může být i pozoruhodné dvojměstí Jaroměř-Josefov, které najdeme za Hradcem, kousek proti proudu Labe. Právě tam se v průběhu neděle postupně konaly tři zajímavé akce.

Z jaroměřského nádraží je to na vojenský hřbitov u bývalé pevnosti Josefov kousek cesty, mně ta procházka trvala zhruba hodinu. Zprvu jsme se na stanoveném místě sešli jen s nadšeným výzkumníkem Alexandrem Koníčkem, vnukem jednoho z ukrajinských emigrantů, ale po chvíli jsme se dočkali dalších účastníků. Naším cílem byl společný pomník ukrajinských vojáků z východní Haliče, zbudovaný v r. 1941. Tito Ukrajinci žili o dvacet let dříve několik roků v táboře pro vojenské, ale posléze i pro civilní uprchlíky, zřízeném v Josefově. Historie tábora nebyla zatím podrobně popsána, je však zajímavá a barvitá. Určitě jí budeme věnovat více místa i na těchto stránkách.

Spolu jsme uctili památku josefovských Ukrajinců – poslední z nich byli ve společném hrobě pohřbeni půlstoletí po příchodu na českou půdu. Obešli jsme i jiné pomníky, připomínající např. vojáky z armád ruské a turecké říše, kteří byli jako zajatci drženi v Josefově o něco dříve, za první světové války. Jak jména na pamětní desce napovídají, také mezi zajatci, kteří se skrývají pod označením „Rusové“, byla řada Ukrajinců…

Ze hřbitova, který se nachází mezi poli kousek za Josefovem, jsme se přemístili na druhou stranu Labe, do daleko staršího věnného města Jaroměř. Nejprve jsme si mohli prohlédnout krásný gotický kostel svatého Mikuláše, kde nám pan Ing. Jan Kočí podal velmi podrobný a zasvěcený výklad o všem, co s jeho historií a vybavením souvisí. Dostali jsme se v rámci exkurze i na místa, která nejsou běžně dostupná. Naším hlavním cílem byl ovšem náhrobní pomník starší o téměř čtyři sta let než onen josefovský.

Velmi dobře dochovaná náhrobní deska se znakem i dobře čitelným nápisem připomíná osud volyňského aristokrata Dimitrije Sanguška, který se snažil uprchnout s volyňskou šlechtičnou, Halškou Ostrožskou, z území dnešní západní Ukrajiny. Směřovali do české Roudnice, vlastněné tehdy jiným příslušníkem rodu Ostrožských. Zamilovaný pár byl však v Nymburce dostižen polskými vojáky, kteří oba uprchlíky stíhali, kníže Dimitrij byl zajat a po odvezení do Jaroměře tam za neznámých okolností zahynul. Romanticky působící příběh vzbuzoval hlavně v 19. století značnou odezvu v dílech historiků, ale i polských, českých a ukrajinských literátů. Také tento „druhý život“ pana Sanguška zasluhuje více pozornosti a budeme snad mít příležitost se mu věnovat.

Třetí dějství jaroměřského ukrajinsko-českého dne se odehrálo v tamní městské knihovně. Rovněž beseda o fenoménu ukrajinské migrace na českém území byla komorní, přilákala však více účastníků než dvě předchozí zastavení. V úvodním referátu jsem se pokusil nastínit hlavní kontury dřívější podoby tohoto fenoménu, charakterizující v měnící se podobě dobu od sklonku 19. století po začátek 90. let století dvacátého. Poté následovala diskuse, do které se kromě jedné jaroměřské Ukrajinky zapojili i další účastníci.

Už zmíněný A. Koníček mluvil o své snaze zpřístupnit na základě různorodých pramenů život vlastního dědy, ukrajinského vojáka a poté emigranta, který v Čechách prožil více než půl století. Zajímavý byl příspěvek paní Hanny Velyčkové z Pardubic, hlavní představitelky spolku Ukrajinský memoriál. Jeho členové sestavili záslužnou a podrobnou dokumentaci ukrajinských hrobů a památníků na území České republiky a zasloužili se v řadě případů o jejich další zachování. O spolku určitě napíšeme více. Zajímavé bylo také svědectví paní Ally Větrovcové o její práci v zahraničním a nyní menšinovém vysílání českého rozhlasu. Promluvila také autorka bakalářské práce věnované vývoji nejnovější fáze ukrajinské migrace do České republiky.

Jaroměřská beseda seznámila posluchače s řadou aspektů minulého i současného života Ukrajinců na českém území. Takovéto akce mají jistě smysl, protože umožňují výměnu názorů a zkušeností a podněcují zájemce k další činnosti tohoto typu. V závěru je proto třeba vyslovit velké uznání už zmíněné organizátorce všech tří akcí, paní N. Docenkové, za energii, kterou této složce hradeckých Dnů ukrajinské kultury věnovala. Protože příští rok přijde na řadu desátý ročník tohoto zajímavého projektu, můžeme se těšit na jubilejní pokračování, které bude nepochybně neméně zajímavé a bohaté.

(boz)