Miniatury (10). Stáří

Tento krátký text vznikl v době, kdy bylo jeho autorce zhruba pětatřicet let. Právě tehdy začala, jak je patrné, uvažovat o fenoménu stáří a o tom, jak se k jeho příchodu postavit. Takové myšlenky se nevyhnou nikomu a doléhají na kohokoli s rostoucí naléhavostí. Jako malí jsme já ani sestra nic podobného nevnímali – viděli jsme maminku jako stále mladou a krásnou.

Dnešní text nicméně napovídá, že se snažila s neodbytně dotírající myšlenkou vyrovnat. Hledala jistě cestu, aby oddálila symbolickou návštěvu neodbytné stařenky, jak je v povídce popsána. Pomohla ji v tom vzpomínka na nejranější etapu života obou jejích dětí. A možná právě proto přivedla za čas na svět ještě dvě děti další a prožila s nimi mateřské radosti po patnácti letech znovu. Více snad není nutno dnešní text komentovat.

(boz)

stařenkaStáří

Pochopila jsem vše hned poté, co vešla do dveří. Stáří vzalo na sebe konkrétní lidskou podobu. Přede mnou stála šedovlasá stařenka s unavenýma očima, která mluvila trochu posmutnělým hlasem. Sháněla se právě po mně.

Potlačila jsem v hloubi duše neklid a zdvořile ji přivítala. Pak jsem ji pohostila červeným vínem. Snad stařenku zahřeje a rozproudí v ní krev. Ona mi pak bez vytáček řekne, kvůli čemu přišla. Vlastně jsem to už tušila, vždyť na mne celou tu dobu upírala významný pohled.

Stařenka vypila víno, ale náš rozhovor dlouho váznul. Zkoušela jsem to různě. Začala jsem mluvit o létě a přívalech deště, o řekách, které se vylévají z břehů. Pak jsem se zmínila zase o nejnovějších letech do vesmíru. Bábinka se ale nespokojeně utrhovala. Na deště se prý dá zvyknout, a proč se vlastně najednou někomu zachtělo letět ke hvězdám? Stále jen vychvalovala skromnost stáří a tak nějak významně se po mně dívala.

Na štěstí jsem pro tak významného hosta měla nachystáno překvapení. Zavedla jsem stařenku do svého pokoje.

Stojí tam velké, zvláštní akvárium. Místo ryb v něm plavou první úsměvy mých dětí. Potápějí se a skáčou ve vodě, jako to kdysi dělali ti malí, a tiše, skoro neslyšně, na sebe volají jejich prvními slůvky. Plavou tam i první úsměvy a pohledy nás dospělých, když jsme o svých dětech teprve snili.

Stařenka neskrývala svůj obdiv. Zapomněla, proč přišla, a neuvěřitelně dlouhý čas prostála v mém pokoji. Začala nečekaně vychvalovat místo stáří mé rybky. Abych se jí zbavila, strčila jsem jí po jedné do každé z kapes. Omládlé stařence se rozhořely oči a seběhla bez rozloučení, bezstarostně jako dítě, po schodech.

S jakým potěšením si pak venku hrála s dětmi na babu! Nebylo snadné ji mezi tou drobotinou rozeznat. Jen její hlas jsem dokázala odlišit: zůstával chvílemi trochu posmutnělý. Ještě dlouho ke mně zvenčí doléhal.

Omládlá stařenka chytala děti do náruče a v zápalu hry neúnavně vykřikovala: „A mám tě! Támhle jsi, vidím Tě! Kdepak, mně neutečeš!“

Rubriky