Oděsa aneb hledání minulého času - hromadná doprava

Oděská hromadná doprava

Oděsu jsem procházel hlavně pěšky. Moje chytré hodinky, které snad poznají i co jsem měl dnes k snídani, mi denně napočítaly mezi devíti až dvaceti kilometry. Ale téma oděské dopravy stejně vynechat nemůžu.

Kromě chodit pěšky, lze v Oděse samozřejmě jezdit i hromadnou dopravou. Tu zajišťují především tramvaje, trolejbusy, autobusy a potom takzvaná maršrutnaja taxi. Většina tramvají je české výroby, model Tatra T3, který doposud můžeme vídat i v Česku. Řekl bych ale, že oděské tramvaje mají najeto podstatně víc než ty naše, nicméně pořád podstatně míň než některé oděské trolejbusy. Nic bych za to nedal, že některými trolejbusy jsem jezdil do centra ještě jako student. Zvláštní sortou prostředku oděské hromadné dopravy je maršrutnoje taxi, kříženec mezi americkým shuttle busem a tureckou dolmuší. Maršrutky, jak je lidé nazývají, jsou minibusy nejrůznější provenience, nezřídka čínské či indické, stáří i technického stavu. Obsluhují předem stanovené jak městské, tak i dálkové trasy. Mají čísla, podle nichž je domorodci rozeznávají a vědí, kam jezdí. Jízdní řády některých se dají najít i na internetu, ví-li se, kde hledat. Maršrutky jezdí třeba i do již zmiňovaného Bilhorodu, což je nějakých osmdesát kilometrů od Oděsy. Na rozdíl od tramvají a trolejbusů, které mají pevně určené zastávky, zastaví řidič maršrutky na požádání prakticky kdekoliv. Dokonce i uprostřed křižovatky, sám jsem toho byl svědkem. Dá se i přesvědčit, aby z trasy krapet odbočil a cestujícího svezl až před dům.

Maršrutnoe taxi
Maršrutnoe taxi na Prospektu Ševčenka nedaleko Polytechu
Všimněte si rovněž škodovky v pravé části snímku, v Oděse je to dost rarita

Za mého mlada se za jízdu hromadnou dopravou platilo. Jízdenka, ukrajinsky „kvytok“, což v překladu znamená lístek, stála čtyři kopějky na trolejbus a tři na tramvaj. Daly se běžně koupit v trafikách a v kioscích po městě, na zastávkách nebo přímo u řidiče. Podobně jako kdysi v české MHD se znehodnocovaly děrováním ve strojcích nazývaných „kompostěr“ umístěných na sloupcích mezi okny vozu. Byl-li dopravní prostředek plný, peníze na nákup jízdenek se z jeho zadních částí řidiči předávaly prostřednictvím spolucestujících. Příslušná částka, například dvacet kopějek na zakoupení čtyř jízdenek, řada řidičů vyžadovala celistvý násobek ceny jedné jízdenky, aby nemuseli za jízdy počítat drobné, se, se slovy „pěredajtě požalujsta“, tedy „předejte prosím“, podala vedle stojícímu cestujícímu. Ten mince podal dalšímu a ten zase dalšímu, dokud nedocestovaly k řidiči. Jízdenky se pak od řidiče vracely stejným způsobem, nikoli však nutně stejnou cestou. Nikdy jsem nezažil, že by peníze nedorazily k řidiči a lístky zpátky k původnímu žadateli.

Dnes je všechno jinak. Žádné jízdenky v předprodeji ani u řidiče neexistují. V tramvajích, v trolejbusech i v maršrutkách se platí přímo. Někdy, jak mne ujistili, ale spíše zřídka bývá v dopravním prostředku průvodčí. Pak se platí jemu. Jízdné v tramvaji a trolejbuse je jednotné a činí tři hřivny bez ohledu na délku jízdy. Průvodčí vydává jízdenky. Není-li v dopravním prostředku průvodčí, což je obvyklý stav, platí se řidiči při výstupu z vozidla. Řidič zastaví v zastávce, otevře nejdříve přední dveře a zkasíruje vystupující. Žádné jízdenky ale nedává, čímž se do značné míry vysvětluje i úroveň a kvalita vozového parku. Pak otevře prostřední a zadní dveře, aby černí pasažéři nemohli utéct a noví cestující mohli nastoupit. Tak nějak se matně pamatuji, že se to v Praze před zavedením děrovacích jízdenek dělalo podobně, jenom v obráceném pořadí. Nastupovalo se pouze předními dveřmi a hned se platilo. V přeplněném dopravním prostředku, kdy není možné se během jízdy prodrat k řidiči, se jízdné předává stejně jako kdysi s tím rozdílem, že kromě prosby o předání musí cestující ještě hodně nahlas sdělit zastávku, na které hodlá vystoupit, a dveře, které má řidič otevřít, aby tak mohl učinit. Jízdné v maršrutce činí pět hřiven, princip placení se neliší. Síťové nebo časové jízdenky, pídil jsem se, zda bych si nemohl koupit třeba jízdenku na čtrnáct dní, jsou neznámým pojmem.

Zde je na místě podotknout jednu důležitou skutečnost, která mi cestování v oděské městské hromadné dopravě ještě víc zkomplikovala. Stejně jako ve většině velkých postsocialistických měst došlo i v Oděse k výraznému místopisnému přejmenovávání. Převažující většině ulic především v centru byla navrácena původní, tedy předsovětská jména. Některé ulice v Oděse už jsem zmiňoval. Například sovětská ulice Karla Marxe se zase jmenuje Katěrynska, Leninova je opět Rišeljevska a Sovětské armády znovu Preobraženska. S tím se samozřejmě změnily i názvy zastávek. Přiznám se, že orientovat se podle jména ohlašované zastávky, kde se právě nachází po okraj naplněný trolejbus se mnou uvnitř, když, jak říkali Šimek s Grossmannem, člověk stojí na jedné noze, a ještě ne na své, mi dělalo velký problém. A tak jsem raději chodil pěšky.

A příště o dopravě automobilové a také o dopravní policii.

(jer)

Rubriky