Katyň, Buča, Rusko a budoucnost Evropy

V úterním televizním vysílání jsem viděl pozoruhodnou reakci ruského zástupce v radě bezpečnosti OSN, Vasilije Něbenzji, na projev ukrajinského prezidenta Zelenského, totiž prohlášení ruského zástupce, že ony stovky mrtvých civilistů na ulicích městeček v okolí Kyjeva, nalezené po vytlačení Rusů, jsou ukrajinskou inscenací nebo dokonce dílem ukrajinské armády.

Nevěděl zřejmě, blb, že podle vyhodnocení satelitních snímků, konfrontovaných s aktuálními fotografiemi, bylo řadu z oněch mrtvých možno identifikovat již do doby okolo 10. března a do týdnů následujících. Poté se mi začalo vnucovat povědomí, že mi to cosi silně připomíná: katyňský masakr, resp. dlouholetý postoj sovětské vlády k tomuto zločinu.

Jen pro informaci: roku 1940 nechal Stalin na Berijův návrh popravit výše postavené polské vojenské zajatce z roku 1939. V lese u Katyně nedaleko Smolenska a současně nebo krátce poté v lágrech u Charkova a Kalininu bylo postříleno 22 000 až 28 000 polských aktivních důstojníků i záložáků z řad polské inteligence, ale také dalších představitelů vzdělaných vrstev, kteří upadli do ruského zajetí. Když nacisté, kteří jinak sami Poláky vraždili ve velkém, tyto hroby objevili, mrtvoly exhumovali a dali té kauze na jaře 1943 velkou mezinárodní publicitu.

Sovětský svaz ovšem rozhořčeně odmítl jakoukoli vinu, prohlásil aféru za výplod nacistické propagandy, po znovudobytí těchto míst zamezil jakémukoliv dalšímu zkoumání a až do konce 20. století zločin deklaroval jako nacistický, jen perfidně připisovaný NKVD. To už ale bylo široce mezinárodní historické zkoumání tohoto příběhu tak daleko, že politické škody ze zapírání obecně známých skutečností byly horší než přiznání viny Sovětského svazu, k němuž se putinské Rusko (tedy až na zbožštění Stalina) už vlastně nehlásilo… Roku 2010 proto nakonec prezident Medveděv nechal zpřístupnit i ruské dokumenty ke Katyni a bylo vymalováno – až do detailů.

Doufám, že díky moderní technice, snímkům, odposlechům ruské armády a soustavnému vyšetřování aktuálních vražd civilistů nebude třeba čekat na jasné výsledky a na konkretizaci současných vrahů dalších 70 let. Ale možná, že je Rusové sami přiznají, a se vší hrdostí je prohlásí za produkty ruské humanity. Tento týden totiž přinesl i nejméně tři velmi pozoruhodné, svou koncepcí i dikcí mrazící ruské texty, které říkají velmi mnoho o skutečných a nadregionálních cílech Putinovy vraždící diktatury.

Prvý z nich sepsal Timofej Sergejcev. Jeho spisba Что Россия должна сделать с Украиной (Co musí Rusko učinit s Ukrajinou) vyšla na stránkách státní agentury RIA Novosti. Vzhledem k tomu, že ve státě se superpřísnou censurou dnes už veřejně vyjde jen to, co vyjadřuje státní doktrínu, je třeba Sergejcevův spis vnímat jako „státní koncept“. Autor soudí, že podle aktuálních ruských zjištění nejsou na Ukrajině fašističtí nebo nacističtí jen politici nebo část ozbrojených sil, např. pluk Azov, nýbrž že nacismu propadla většina ukrajinského národa. „Spravedlivé potrestání této části obyvatelstva je možné pouze tak, že ponese útrapy spravedlivé války proti nacistickému systému.“

Proto je tento národ nutno z části zlikvidovat, z části převychovat pomocí „ideologických represí“ a „tvrdé cenzury“. „Denacifikace bude nutně i deukrajinizací – odmítnutí ještě sovětskou mocí uměle vytvořeného rozkvětu etnického komponentu sebeidentifikace obyvatelstva teritorií historického Maloruska a Novoruska… Denacifikace Ukrajiny, to je nutně i deevropeizace.“

Inu, v podstatě je to jen varianta na návrh „konečného řešení“ české otázky, jak ho prezentoval soudruh (Parteigenosse) Heydrich po nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora v Praze na podzim 1941.

O dva dny později se na Telegramu ozval bývalý ruský prezident a stávající místopředseda ruské bezpečnostní rady Medveděv s ještě radikálnějším konceptem: Ukrajina je podle něj totožná s nacistickou Třetí říší a musí být zničena podobně jako nacistický stát. „To je správné řešení pro takovouto Ukrajinu“. A po jejím zhroucení bude otevřena cesta pro zbudování „otevřené Euroasie od Lisabonu po Vladivostok“. Medveděv tak přešel od dosavadního nadávání Ukrajině a Západu ke koncepčnímu programu.

Pavel Seifter, v 90. letech vedoucí zahraničního oddělení Havlovy prezidentské kanceláře a poté dlouholetý český velvyslanec v Londýně, upozorňuje na paralely Medveděvova výblitku k Putinovu zuřivému projevu na bezpečnostní konferenci v Mnichově 2007 (http://www.ag-friedensforschung.de/themen/Sicherheitskonferenz/2007-putin-dt.html). Tam Putin prohlásil spolupráci se Západem za ukončenou a nastínil svůj neoimperiální program, z něhož už nikdy neslevil a opakoval ho v pravidelných variantách před dalšími a dalšími vojenskými invazemi.

Za pozdních komunistických carů ještě šla řeč o „prostoru tábora míru a socialismu“. Dnes už je slovo „mír“ v Rusku (neoficiálně) zakázáno a je za něj i zatýkáno. A představitelé Putinova režimu mluví o „životním prostoru“ ruského národa. Adolf Hitler mluvil o potřebě zvětšit „deutsches Lebensraum“, což je v růžovém totéž. A jako tehdy, má být v tomto prostoru zahájen „hon na lidi“, kteří neodpovídají parametrům režimu.

Jestli ještě netušíte, na koho že onen hon, tak tedy – na nás!

No a třetí výron aktuální ruské režimní geniality připravila 6. dubna opět agentura RIA Novosti: její kmenová komentátorka Victoria Nikiforova publikovala text: „За что Россия борется на Украине“ (Za co Rusko bojuje na Ukrajině). Autorka se v něm zamýšlí nad smyslem „speciální vojenské operace“. Podívejme se na její text ve zkratce: „Čas od času je operace na osvobození Ukrajiny zpochybňována: jaký je vlastně vyšší smysl toho, co se děje? Denacifikujeme území, ale jaký obraz míru tam přinášíme? To znamená, že nestačí jen pracovat a trpět ve válce, ale je třeba také živit denacifikované obyvatelstvo duchovní potravou. Představit jim – a také světovému společenství – určitou ideologii. … Rusko přináší svou civilizaci na území bývalé Ukrajiny. Je to něco zcela jiného, než na co byli Ukrajinci zvyklí ve své zemi posledních třicet let. …Nedělíme lidi na nadřazené a podřazené rasy, nečiníme žádný národ zodpovědným za všechno a neotravujeme jeho představitele k smrti. Nikomu nezakazujeme mluvit jeho vlastním jazykem. Své děti neučíme zabíjet. To je ohavnost, milí Ukrajinci. Rakety Kalibr a Iskander vám dnes přinášejí tuto jednoduchou zprávu.“

Takže vraždění na Ukrajině jako mírová, ba civilizační mise, ostřelování měst raketami Kalibr a Iskander jako ruský způsob komunikace. A také se komentátorka neopomněla pochlubit ruskými úspěchy: „Během čtyřiceti dnů speciální operace jsme světové společenství překvapili mnoha věcmi. Kalibry létaly, výsadkáři přistávali, armáda fungovala jako hodinky. Růst rublu všechny ohromil. Nejvíce však odpůrce překvapila soudržnost naší společnosti. Nepomohly ani pekelné sankce, ani přímé okrádání Rusů Západem, ani bezuzdná propagandistická válka. Lidé se drželi a drží a hodnocení zvláštní operace roste téměř stejným tempem jako rubl.“ To nadšené bájesloví dokazuje, že text, ač adresován v podstatě Ukrajincům, případně Evropě, je určen především pro domácí publikum.

Ve svém celku však tato „svatá trojice“ manifestů ruského imperialismu hovoří společnou řečí: Agrese proti Ukrajině, včetně cíleného ničení měst a vesnic, resp. plánovitého plošného vraždění civilistů má uvolnit ukrajinský prostor pro přičlenění k Rusku a systematickou, mj. politickou, nejen jazykovou, rusifikaci. To bude první krok k invazi do Evropy, která bude podobně podrobena a „pacifikována“ pomocí raket a bombardování. Cílem je zřízení velké euroasijské říše pod žezlem Kremlu. Adolf si to představoval podobně, akorát místo s Kremlem počítal s centrem v Berlíně.

Jde tedy o náš osud, o naši svobodu, kulturu, jazyk a civilizaci. O demokracii nemluvě – ta už není v zmíněných třech textech ani připomenuta. Uvědomujeme si to? Dochází nám, že ohroženi nejsou jen Ukrajinci, ale my všichni včetně Portugalců? Evropský parlament (včetně poslanců za Itálii, velmi závislou na ruské energii) včera přijal poměrem 500 hlasů proti 200 rezoluci, která žádá (i u vědomí enormních problémů a ztrát na evropské straně) zavedení kompletních ekonomických a finančních sankcí proti Rusku. Irena Ščerbakova, vedle Sacharova klíčová osobnost (Putinem právě rozmetaného) ruského hnutí Memorial na obranu lidských práv a pro dokumentaci zločinů stalinismu, řekla po útěku z Ruska v televizi ZDF: „Dosavadní sankce už postupně srážejí Rusko na kolena.“ Ona je ale přesvědčena, že k zastavení války je třeba sankcí daleko komplexnějších!

Česká republika dělá pro Ukrajinu vše, co je v jejích silách. Občanstvo zatím nereptá. Ale i německá veřejnost zcela jednoznačně podporuje Ukrajinu a její boj s agresorem. Pohyb nastal i v části německé politické elity: Bývalý, donedávna velmi ideologický, předseda Zelených, Anton Hofreiter, včera veřejně prohlásil, že v případě opravdových sankcí sice budou ztráty německé ekonomiky i zátěž společnosti enormní (a celá řada zelených postulátů bude muset být na čas odložena a zapomenuta), ale když nebude Rusko zastaveno dnes, zítra už bude pozdě. Zatím uprchly do Evropy 4 miliony Ukrajinců, za půl roku to může být 15 milionů… a to by Evropu opravdu destabilizovalo, nehledě na další…

Předseda CDU Friedrich Merz (vůči vládě dosud loajální představitel opozice) komentoval situaci po debatě ve Spolkovém sněmu: „Kancléř Scholz na otázky k německé podpoře Ukrajiny zbraněmi a ve věci sankcí neodpovídá. Dlouze mluví o věcech, na které nebyl tázán“, „ministryně obrany Lambrecht k těmto tématům otevřeně lže“. „Návrhy na dodávky pro Ukrajinu, zpracované v Habeckově ministerstvu hospodářství, mizí v úřadu kancléře beze stop“. Němečtí sociální demokraté tak zůstávají (přes verbální ujištění o opaku) Putinovou pátou kolonou uvnitř konsolidujícího se evropského odporu proti ruské vraždící diktatuře. Němečtí liberálové (FDP) a část Zelených jim dosud sekunduje… Pro osud Evropy je tohle německé setrvávání na pozicích (roku 1990 zrušeného) paktu Stalin – Hitler velmi zlá zpráva. Nejvýznamnější (zdaleka nejen) obchodní partner ČR zásadním způsobem ohrožuje naši bezpečnost. Jestli by jim to někdo neměl nějak decentně sdělit?

Nevíte o někom?

(jip)