Odesa 2021 (10). Pár nahlédnutí do odeských chrámů

Náš odeský cyklus pokračuje, přestože jsme začali psát nové roční datum. Vzpomínky na letní návštěvu metropole ukrajinského Černomoří zůstávají živé a aspoň něco z nich bych rád sdílel s našimi čtenáři. Po úvodní procházce odeským centrem se dnes zaměřím na vyprávění o několika výrazných městských chrámech. Navštěvovali jsme je v rámci výprav do města, aniž bychom měli šanci dosáhnout úplnosti.

Zjistit přesný stav náboženského rozvrstvení obyvatelstva Odesy je v podstatě nemožné a musíme se tedy obejít bez takovýchto čísel. Nepochybné je samozřejmě to, že Odesa zůstává od počátku své existence převážně pravoslavným městem. Vyznavači této křesťanské konfese tvoří snad čtyři pětiny všech věřících ve městě, v posledních třiceti letech jsou ale rozděleni do dvou vzájemně odlišných struktur, které mají národně-politické pozadí. Silnější zůstává Ukrajinská pravoslavná církev podřízená Moskevskému patriarchátu, nezanedbatelnou pozici si ale udržuje autokefální Pravoslavná církev Ukrajiny, která se z nežádoucího ruského vlivu vymanila a snaží se dále prosadit i na jihu Ukrajiny.

Hlavní a nejstarší dochované chrámy Odesy jsou tedy pravoslavné. Ve své původní podobě byly dobudovány na počátku 19. století. O hlavním, preobraženském chrámu (zasvěcen je Proměnění Páně) jsme se už zmínili minule v rámci úvah o historickém centru Odesy. Stojí na hlavním náměstí staré Odesy, Chrámovém, a je označován jako katedrální. S jeho stavbou se začalo na počátku existence města, roku 1795, a původně měl být pojmenován po sv. Mikuláši. Vysvěcen byl v roce 1808 a sloužil svému účelu do r. 1936, kdy jej dali komunističtí vládci města rozebrat. Základy stavby však zůstaly zachovány, což pomohlo po šedesáti letech při obnovných pracích.

Nového života se tento „dvojchrám“ (pod hlavní svatyní je umístěn podzemní chrám) dočkal až v letech 1996–2005 díky úspěšnému výsledku finančních sbírek mezi místními občany i návštěvníky města – náklady dosáhly 32 milionů hryven. Nejdříve byla obnovena zvonice a po ní samotný chrám. Tato náročná akce byla provedena velmi zdařile – většina návštěvníků jistě ani nepozná, že vstupuje do svého druhu novostavby.

Při návštěvě této svatyně zaujme její prostornost – rozměry činí 90 x 45 metrů a vejde se sem až 9 000 osob, do podzemního kostela pak další tři tisíce. Výrazným rysem stavby je jeho vzdušnost a prosvětlenost. Pojetí klasicistního chrámu lze laicky označit jako určité prolnutí západní i východní stavební tradice. Jistě se o to zasloužila osobnost architekta Francesca Frapolliho (1770–1819), rodáka z okolí severoitalského Lugana. Ze stejného regionu mimochodem pocházela řada tvůrců, kteří o dvě století dříve působili v Čechách.

Z dílny tohoto Itala pochází také zhruba stejně starý, ale menší pravoslavný chrám svaté Trojice, budovaný také v letech 1795–1808 a postavený v jedné z ulic směřujících kolmo k moři. Říká se mu „řecký“, protože se kolem této svatyně soustřeďoval náboženský život početné řecké národnostní skupiny, která dala v 19. století Odese i významného primátora Grigoria Maraslise. V chrámu byl půl století pohřben i jeden z cařihradských patriarchů, tedy nejvyšší představitel světového pravoslaví. Řehoř V., popravený v r. 1821 v době řeckého povstání proti osmanské říši, byl totiž, jak je to v případě konstantinopolských patriarchů běžné, Řekem. Dnes je pohřben přímo v Athénách, kam byl přenesen.

Trojiční chrám má skromnější rozměry než výše popisovaný chrám Preobraženský a může být započítán mezi nejhezčí odeské sakrální památky. Za sovětského období byl v r. 1936 uzavřen a sloužil jako skladiště zrní, což se podepsalo na jeho stavu. Od 90. let minulého století se však mohla i tato církevní stavba vrátit ke svému původnímu určení.

V popisu pravoslavných chrámů vzniklých později nebo dokonce docela nedávno by bylo možno pokračovat, pozornosti však zasluhují i svatyně jiných křesťanských církví. Katolíci, protestanti, ale třeba i příslušníci Arménské apoštolské církve, zůstávali sice ve městě menšinou, v carském období však požívali náboženské svobody. O tu je, stejně jako věřící všech ostatních církví, připravil až stalinský režim, jehož ateismus bojoval proti všem konfesím.

Začneme protestantskou, přesněji řečeno luteránskou „kirchou“ svatého Pavla. Tato monumentální historizující stavba stála už za hranicemi historického centra města a sloužila po řadu desetiletí odeským Němcům. Ti měli menší chrámek už od r. 1827, ale na konci 19. století přistoupili k stavbě mohutného chrámu – i ten je označován slovem „katedrální“.

Také v jeho případě sehrála osudovou roli třicátá léta dvacátého století. V chrámu se pak vystřídaly tělocvična, knihovna a koncertní sál. Chátrající stavba se dočkala opravy (částečně musela být ovšem postavena znovu) díky výrazné finanční pomoci ze sjednoceného Německa. Odtud, konkrétně z Pasova, byly dodány i nové zvony a pro věřící bylo přistavěno v sousedství chrámu mnohoúčelové centrum.

Horší osud než „kircha“ měl tzv. „polský“ katolický kostel sv. Klimenta, sloužící zmíněné, v odeských podmínkách kdysi velmi početné národní skupině. Postaven byl až v letech 1903–1906, ale už v r. 1936 byl programově zlikvidován a plochu, na které stál, po čase zastavěli obytnými domy. Tento svatostánek se už plné obnovy nedočkal a dnes funguje jeho podstatně skromnější nástupce v jedné z vedlejších budov původního farního areálu.

Velmi zajímavá pro nás byla návštěva malého katolického kostelíka sv. Petra, který stojí snad nejblíže k moři, v ulici případně označené jménem „Havanna“ (Přístavní). Původně šlo o kostel spjatý s odeskými Francouzi a sloužil hlavně námořníkům katolického vyznání. Stavba, tak trochu se krčící ve stínu vyšších budov, byla vysvěcena v r. 1913 a po r. 1936 zůstala jediným užívaným katolickým kostelem v celém jihoukrajinském regionu.

Současný duchovní správce nás oslovil při naší krátké návštěvě v kostele a pěknou, čistou ukrajinštinou nám podal výklad o historii chrámu i farnosti. Navíc nás vyznamenal ještě tím, že jsme mohli navštívit malé muzeum v suterénním prostoru pod kostelem. Je tu připomínán otec Tadeusz Hoppe, který v Odese působil jako farář v letech 1958–2003, zprvu jistě v značně těžkých podmínkách. Jak jsem se později, už v Praze, dočetl, navštívil tento kostelík ještě v dobách sovětských také pražský arcibiskup František Tomášek – zřejmě mu tím dokazovali, jak velká panuje v sovětské říši svoboda vyznání…

Té „svobody“ si v Ukrajině naplno užili katolíci východního obřadu, tedy řečtí katolíci, kteří zůstávali nelegální církví prakticky po celé sovětské období, ale pronásledovaní byli hlavně od poloviny 40. do konce 80. let. V Odese se neúspěšně pokoušeli o legalizaci své víry už v r. 1914, farnosti se však dočkali až v r. 2005. Když jsme v první ze dvou našich odeských nedělí vyrazili po ránu do města, překvapil nás v Gymnazijní uličce velký dav stojící na chodníku i v jízdní dráze a naslouchající bohoslužbě. Ukázalo se, že stojíme přímo před řecko-katolickým chrámkem či kaplí sv. Ondřeje. Tuto funkci plní malý dvojpodlažní domek zakoupený pro potřeby farnosti, která si zatím více dovolit nemohla. Míra a kvalita pozitivních dopadů a důsledků aktivně realizované víry však na velikosti a okázalosti bohoslužebných prostor jistě nezávisí…

Snad toto pokračování odeského cyklu vypovědělo něco o tom, jak těžkou cestou procházely po většinu 20. století prakticky všechny náboženské skupiny v tomto městě – a to jsme nechali stranou konfese mimokřesťanské. Složité osudy chrámů různých křesťanských církví zároveň naznačují, jak bohatá byla historie a zároveň nadále je současnost Odesy, a to nejen po náboženské stránce, ale i z národnostního hlediska.

(boz)