Oděsa 2021 (2): Prázdninový pobyt v éře kovidu

Po loňském debaklu způsobeném pandemií jsme letos do Oděsy vyrazili a užili si dvanáct velmi zajímavých dní naplněných koupáním, obhlížením památek a muzeí, zkoumáním města i návštěvou slavného divadla a dvěma výlety do okolí. Se svými dojmy se chceme my, účastníci z okruhu redakce tohoto webu, rozdělit s vámi, čtenáři a přáteli.

Po úvodní reportáži o dopravní a jiné anabázi, kterou vylíčil kolega Jeger, nastupuji se svými subjektivními zážitky jako první. Samotná cesta tak daleko na východ a jih byla pro mne první zkušeností s „orientálním“ prostředím. Zážitek byl zesílen ukrajinským faktorem, na který se zaměřím.

Lidé

Ukrajina a lidé zde žijící se okázale hlásí k ukrajinské státnosti – žlutomodré barvy potkáte na každém kroku. Jako by se obyvatelé nemohli nasytit možnosti svobodně deklarovat tuto svou příslušnost. Oděsa a její širší okolí má však v tomto směru svá specifika: slova o Ukrajině, ukrajinském státě, ukrajinských institucích, a příp. o „nás Ukrajincích“ zaznívají z 90% v ruštině. Oděský jih je osídlen převážně ruskojazyčným obyvatelstvem, které vzalo na vědomí, že oficiálním jazykem je ukrajinština (hlásají to i nápisy v některých obchodech, recepcích a u pokladen). Pro Oděsany je ale přechod na nový obcovací jazyk tvrdým oříškem – zvláště pro starší a střední generaci, která přenáší ruskou jazykovou tradici na své děti. Jak vypadá situace v dětských kolektivech, ve školách i jinde, jsme neměli možnost posoudit.

Jen dvakrát jsme se dostali do řeči s lidmi, jimž nedělala ukrajinština problémy – s mladou prodavačkou v knihkupectví a s mladým číšníkem. Slečna dokonce prohlásila: „Já se rozhodla pro ukrajinštinu v roce 2014 a toho se držím.“ A tak se často opakovala stejná situace. Dva nadšení Češi vyššího věku, prošlí dlouholetou výukou školní ruštiny, již si znechutili za politických okolností konce 60. let, zahajovali konverzaci v ukrajinštině a setkávali se s rozpaky u „státních Ukrajinců“. Na jejich straně byly patrné rozpaky, nebo dokonce strach z možné stížnosti na nedodržování jazykového zákona. Někdy nechyběla vůle vyhovět, ale většinou scházela jazyková schopnost, v některých případech asi také ochota. Bude trvat dlouhý čas (bude-li okolnostmi poskytnut), než se tato situace upraví.

Úsměvně pak působí vztah k cizincům: slyším nedokonalou ukrajinštinu nebo ruštinu, nebo jinak poznám cizince, přecházím tedy na angličtinu bez ohledu na jejich slovanský původ. To ovšem není specifikum Oděsy nebo Ukrajiny. S takovou reakcí jsem se setkala i jinde.

Město

Oděsa – riviéra ukrajinského jihu, plod ruské imperiální rozpínavosti, černomořské letovisko, které ztratilo svoji exkluzivitu za komunistického „lidového“ režimu. Dnes dále chátrá pro nedostatek financí, ale i z důvodu nekoncepčního spravování města jeho představenými. Investuje se do nových sídlišť, tvořících čtvrtý, vnější prstenec města, jemuž předcházela zástavba dnes již značně sešlých „chruščovek“. Do jisté míry upravené je nejvlastnější historické jádro, jež obepínají ulice s obytnými domy a řadou paláců, mnohdy pamatujících 19. století. Mnoho často i menších domů je památkově chráněných, jak hlásají příslušné tabulky, ty ale neuchrání domy před chátráním, které je všude patrné. Tato oblast je asi v nejhorším stavu z celého domovního bohatství. Typickým jevem zdejší architektury jsou nesčetné balkony. Jsou to prvky původní, ale častěji druhotně doplněné, mnohdy velmi kuriózním způsobem: dodatečně přilepené na stavby klasicistní, moderní i na panelové velkodomy. Žádný stavební či památkový úřad zřejmě nebrání jejich vzniku, nereguluje jejich podobu a bezpečnost. Výsledkem je také jejich v nejednom případě zoufalý stav – drolící se zdivo, narušené nosné trámy, bizarní bednění atd.

Oděsa je město velkého potenciálu, který je ale využit v minimální míře. Poloha, moře, pláže – to jsou poklady Oděsy, stejně jako kolorit města, který je třeba udržet a podtrhnout renovací domů, opravou chodníků, vybudováním vkusné infrastruktury i nabídkou kvalitních služeb. Jako všude ale i toto město chce zaujmout a upoutat pozornost stavbou výškových staveb bez architektonické invence, které zaplevelují dokonce i historické jádro, kazí výhledy a průhledy. Brzy se tak může zničit to, co může přitáhnout cizince-turisty i ze západní Evropy a přinést ony potřebné prostředky na další citlivé investice.

Kovidová pandemie brání mezinárodní turistice, přesto oděské pláže, parky ani zahrádky restaurací nezejou prázdnotou. Zaplavují je místní obyvatelé, což činí z města sympaticky živý organismus, který není odkázán na cizince jako Staré Město v Praze. Společenský ruch překvapí také večer, kdy přímořské letovisko žije jako před kovidem – bouřlivě a hlučně, centrum je hustě zalidněné a převážně bez roušek.

Oděsa je centrem multikulturního regionu. Rozvoj velkého přístavního města přitahoval obyvatele z různých částí carské říše a jejich potomky můžeme potkat například v obcích poblíž Vylkova u dunajské delty. Vesnice Rusů, Ukrajinců, Bulharů… mají každá svá specifika a přitahují zvědavost turistů, kteří je však většinou jen projedou. Rozmanitost kraje je naznačena i v etnografickém muzeu, kde najdeme expozice starověrců, Karaimů, Gagauzů, Němců… Stačí ale zajít do oděských restaurací a i tam se setkáte s rozmanitostí, ochutnáte jídlo jak ukrajinské a ruské, tak gruzínské, besarabské, židovské, italské…

Aby zájemci našli cestu k těmto zajímavostem a informacím, musejí vyvinout dost důmyslu: není snadné sehnat plán celého města, najít podle něj informační centrum, zorientovat se v dopravě (schéma s trasami tramvají, autobusů a trolejbusů jsme nenašli vůbec). Přesto je čím se těšit, zabavit, poučit, jak ještě napíšeme v dalších pokračováních.

(blz)