Letní etudy (1): Šťastná chvilka

Ukrajinský literární časopis Duklja, který vychází ve slovenském Prešově už skoro sedmdesát let, uveřejnil v roce 1967 soubor šesti krátkých próz. Autorka nepocházela ze severovýchodního Slovenska neboli Prjašivščyny, nýbrž z Prahy. To bylo v té době neobvyklé, protože po roce 1945 se v Praze ukrajinská kultura přestala téměř rozvíjet.

Ty krátké texty nesly společný název Litni eťudy, neboli Letní etudy. Tento titul možná souvisel s knížkou Ludvíka Aškenazyho Dětské etudy, vydanou v letech 1955–1966 hned čtyřikrát, ale to nevím určitě. Spolu s dalšími povídkami, které tematicky nesouvisely už jen s Posázavím, vytvořily „letní etudy“ drobnou knížku Z ptašynoho slovnyka (Z ptačího slovníku), která vyšla v Prešově v létě roku 1968.

Autorce, která byla po otci Ukrajinkou a po mamince Češkou, říkejme Klymenkivna. Do malé chatičky, umístěné kousíček nad Sázavou, přijížděla s dvěma dětmi mladšího školního věku na letní měsíce. Civilizace zůstala někde opodál – v těch místech tehdy nebyla elektřina a neznali jsme tam televizi ani telefon – stačilo tranzistorové rádio. Krásný klid a příroda všude kolem…

Znovu je tu léto, byť mladší o více než padesát let. Rád bych nabídl ony krátké ukrajinské etudy, vzniklé v prostředí českých „lesů, vod a strání“, čtenářům v českém překladu. Budeme je vkládat jednu po druhé zhruba v týdenním intervalu. Právě dnes, kdy přichází na řadu první ze šesti etud, by se jejich autorka dožila devětaosmdesáti let. Ti, kteří byli přítomni jejich vzniku, vzpomínají.

(boz)

Šťastná chvilka

Ani nevím, kdo koho potkal – zda já ji nebo ona mne.

Byl klidný letní den, jen včely bzučely a kamsi spěchaly jako lidé. Slunce pálilo a kolem mne nepokořeně šelestilo skosené žito. Všechny moje starosti jakoby ulehly spolu s klásky pod mýma nohama.

Na mezi nad lesem mne přivítaly mé oblíbené květiny. Snad se předem domluvily. Modré chrpy, heřmánek, sladce vonící mateřídouška. Vzpomněla jsem si po dlouhé době na dětství a jeho písně.

Omámená vzpomínkami a štědrou vůní květů jsem usedla na mez. Náhle jsem však vycítila, že už nejsem sama. Ohlédla jsem se a opravdu: z květů kopretiny se na mne usmívala šťastná chvilka. Byla úplně maličká a chtěla ode mne stejně lehce a neslyšně odejít.

Vzala jsem ji do dlaní a šeptem jsem ji tiše přesvědčovala, že aspoň jednou, výjimečně, nemusí spěchat.

Šťastná chvilka se bránila, vzpírala se v mých dlaních jako motýl. Sepnula jsem je, ona se uklidnila a ztichla.

Nějaký čas jsme spolu seděly na mezi. Šťastná chvilka se ale brzy začala v mých dlaních zmenšovat a tát. Musela jsem je rozevřít a podívat se na ni. Byla teď tak zubožená, že bych ji málem nepoznala. Ani květiny už mi tak nevoněly a žitné klasy se naježily jako ztracené starosti.

Zlehka jsem položila dlaně na zem a šťastná chvilka vyletěla jako zlatý brouček do trávy.

Dobře, že jsem ji vypustila včas, možná bych se s ní už nikdy nesetkala.