Letní etudy (2): Ptačí slovník

Druhá letní etuda se týká pátrání po ptačím slovníku. Ještě na sklonku svých dní vzpomínala autorka na to, jak jí oslovovalo všechno švitoření, které zaznívalo v okolí rodinné chatky od rána po setmění. Zdá se, že mu někdy šlo docela porozumět a o tom bude ještě jeden, a to příští text. Dnes si přečteme o troufalosti jednoho opeřence a zauvažujeme s autorkou, jak na ni reagovat.

Přistupme k tématu aspoň na chvíli historicky. O smyslu ptačí řeči se lidé dohadovali odjakživa, už dávno před rokem 1528, ke kterému nás přivádí úvod kulturně-historického článku univerzitního profesora, kulturního historika Čeňka Zíbrta:

https://www.jstor.org/stable/42688947?seq=1#page_scan_tab_contents.

Určitě by se podobných dokladů dalo najít daleko víc… Naše autorka se pokusila o plných 437 let později jednomu ptačímu mluvčímu s plnou zodpovědností naslouchat. Dovídáme se ještě, že příslušná švitořilka nemluvila do vrby, ale z vrby. Není to náhodou, vždyť místu, kde se vše (v prostoru mezi Ratajemi a městysem Sázavou) odehrálo, se říkalo Vrbiny.

Tyto úvodní údaje úplně postačí a další komentáře by byly zhola zbytečné – autorka poctivě a se zaujetím popsala, jak se vše určitě stalo. Připojený obrázek sice naznačuje trochu jinou situaci, tvorbu Oty Janečka, který tu trochu podobné setkání ztvárnil, měla však autorka ráda.

(boz)

Ptačí slovník

Hledám slovník ptačí řeči, abych vyspílala jedné švitořilce.

Ležela jsem si klidně v trávě. Ničím jsem to ptáče, které sedělo na vrbě nade mnou, neurazila. Jen jsem se tiše probírala v myšlenkách.

Jak jsem mohla vědět, že ptáci dokážou myšlenky číst?

Dokonce jsem se nejdřív rozhlédla, zda není poblíž nějaký zvědavec. Když jsem si byla jista svou samotou, pomyslela jsem si tiše, že dobře je na světě těm s hezkou tváří. Nemusejí se doprošovat krásy. Pak jsem si pomyslela ještě tišeji, že ani já k ní nemám tak daleko. Dělí mne od ní docela malý kousek. Ne víc než dva tři kroky.

Ptáče nade mnou ale přečetlo mé myšlenky a rozezpívalo se ptačí řečí: „Děvčátko, děvčátko, spíí--íš.“

A jak uštěpačně protáhlo poslední slovo!

Žádný sen to přitom nebyl – mé myšlenky se zdály být tak blízko pravdě…

Teď hledám slovník, abych se pomstila, abych aspoň vyspílala té lhářce. Najdu si ve slovníku ty největší jízlivosti.

Co když je ale nenajdu? Co když si ptáci mezi sebou nespílají?