Člověk se svobodný nerodí ani neumírá aneb hekatomba naší existence

Jurij Zavadskyj: Svobodný člověk se nenarodil

Ukrajinskému autorovi několika básnických knih, rodákovi z Ternopole, vyšla v českém překladu pořízeném Miroslavem Tomkem pozoruhodná sbírka. Mimochodem, některé texty téhož autora převedl do češtiny a vydal časopisecky Alexej Sevruk. Mohli bychom se tedy pokoušet o zajímavé srovnávání toho, jak původní znění vnímali dva různí překladatelé.

Do Zavadského knížky se lze postupně probořit jaksi i proti vlastní vůli. Je sice poměrně nepříjemné přijmout sdělení, která přináší, ale ta se nakonec ukážou být velmi přilnavá. Sbírka představuje jeden z mnoha možných pohledů na to, jak se do nás otiskují prožitá chvění, křeče a otřesy podobně seismické aktivitě vepsané do hornin.

Přicházíme sem, tedy i do Zavadského sbírky, se zátěží, která se formuje, obměňuje a střádá, nakonec je něčím završena a nastane čas na další reprízu, variaci na stejné téma. Svobodní se nerodíme ani neumíráme a obzvlášť zranitelní jsme ve chvílích, kdy na to pozapomeneme. Ztratíme ostražitost, potlačíme paranoiu a podlehneme iluzi, falešné něze nebo jinému zákeřnému podnětu, který navodí dojem, že tomu tak není. Že nejsme loutkami ve scénáři, proměnnými ve schématech.

Vzápětí padáme jako podťaté kmeny. Třísky se vráží pod nehty, práchnivíme a tlíme na spoustu různých způsobů. Podepřeni namísto berlí důmyslnou konstrukcí domněnek a sebeklamu, po nějaký čas odoláváme a devastační proces někdy trvá překvapivě dlouho, byť zvenčí se může zdát, že vše je vmžiku vedví a napadrť.

Při čtení sbírky pozorujeme momenty a dění, která se odehrávají mezi těmi „spolehlivě“ vytyčenými, byť neurčitými body. Řetězec deformací a experimentů, z valné části bez našeho souhlasu i uspokojivých výsledků. Nutnost soustavného ospravedlňování vlastní existence v realitě zároveň hektické i letargické, obhajoba identity i integrity, kterými si vlastně ani nejsme jistí a s postupující narušeností na to někteří rezignují.

Autor v textech osciluje kolem myšlenky, co je vlastně v našich soudobých životech fádní a co šokující. Postihuje banalitu v jejích různých podobách. Vnímá trapný paradox toho, že naše oběť se očekává coby nezbytná a samozřejmá, přičemž však není zaručené, ba ani pravděpodobné, že bude přijata, natož oceněna. Kvalita naší smrtelnosti nikdy nestoupne.

Jako v životě samotném, i v textech se hněte a mísí hmota všedního balastu, která nahodile vyvrhává tuctové i atypické momenty. Včetně takových, které mohou přechodně učinit všudypřítomnou otrlost i nevyhnutelný sarkasmus únosnějšími, které narušují apatii zvyku.

Stále balancujeme mezi zříkáním se a uvykáním, mezi vzdorem a rezignací. Korodujeme řečí i mlčením (o rozměrech vlakového nádraží), prorůstáme plevelem bezobsažného plkání, mrháme potenciálem, potácíme se situacemi, kdy není dobrých cest ani cílů, klopotné trajektorie se rozmělňují laciným utrejchem. Zkoumá se pozice jednotlivce determinovaná systémem, jehož je součástí bez ohledu na to, jak se staví k daným rolím, i jeho účastí ve falešných, rozkladných společenstvích, která jsou stmelovaná mnohdy už jen nedobrovolně sdílenou katastrofou.

Současně jsme zajatci svých těl – je uboze směšné si to nepřipouštět – vazaly fyziologických pochodů a pohnutek z toho plynoucích. Naše přízemní vjemy a sekrety se chvílemi nečekaně a nápaditě prolínají s poetickými obrazy, krutost i sexualita, účelné v přírodě, jsou lidmi transformovány do karikatury. Opakovaně se objevují také paralely našich útrob a útrob sakrálních prostorů, spíše však ve smyslu pozbytí původního významu, ohledávání a tápání: ani v náznaku kult těla coby svatyně či vůbec jakéhokoli posvátna. Každý může být apoštolem, jako je svědkem i zvěstovatelem své vlastní bezvýznamné zkázy. Připomínáme nekonečné lány sveřepých kreosotových keřů ve zpustošené krajině a mezi námi sotva překonatelný trpký odpor pomíjející jedině na přechodnou dobu.

Autorovy repetitivní sentence podtrhují sdělení a místy navozují dojem mantry, některé básně připomínají zpovědi soudobého agnostika. Vědomé vyznání nechuti, nevíry a deziluze. Profánní idolatrie všedního dne, přičemž modlou je láhev, cesta, putyka nebo osoba, na jejichž otevření čekáme. Pochopení, úleva nebo východisko, jehož zpřístupnění potřebujeme. Jen výjimečně přitom autor zmiňuje konkrétní reálie (rodné město, horská Kryvorivňa se symbolem lehkomyslné Huculky a navíc hned dvakrát nepříliš vzdálená Bělarus). Zaujme zmínka o Apolllinairovi, báseň o podzimu zase připomene právě sto let starý text Tyčynův, ať už tu jde o ohlas a ať je důvod jeho použití jakýkoli.

Možnosti různé interpretace Zavadského básní v sobě nesou potenciál zkomolení našeho zdánlivého porozumění. I tak budou ale ti, kteří se jako volní (potažmo oddaní, věrní, čistí či věřící) neprobouzejí ani neusínají, zřejmě se sbírkou rezonovat. Navíc v ní zaznívá i poselství pomyslného smetení pavučin vrásek, starostí, bolestí, rutiny a veškeré absurdity. Jako by se naráz ztěžka zvedlo celé temné, mnohozobé hejno – jde o to dokázat občas překonat tu tíži a zřeknout se namísto všeho toho obvyklého právě své nesvobody.

Zavadskyj, J. (2020): Svobodný člověk se nenarodil. Přeložil Miroslav Tomek. Brno, Větrné mlýny. Stran 82 (6). /ISBN 978-80-7443-392-4/

(zima)