Příběh malé Olenky aneb Jak vyprávět českým dětem o uprchlících z Ukrajiny

Lenka Rožnovská: Jmenuji se Olenka

Tisíce rodičů, ale také učitelů školek i škol, jsou od konce loňského února konfrontovány se zvláštním úkolem. Je třeba vysvětlovat dětem, proč se u nás objevil tak velký počet uprchlíků z Ukrajiny. Ne vždy je k dispozici osobní zkušenost daná společným životem v jednom bytě či domácnosti a její předávání. Tehdy může přijít na pomoc knížka.

Platí to i v případě nově vydaného, rozsahem nevelkého vyprávění Lenky Rožnovské, bývalé učitelky, které je určeno pro děti od devíti let. Její dosavadní autorskou aktivitu charakterizuje už více než čtyřicet knížek, většinou pohádkových a napsaných často na obecně známá témata. Tato plodnost připomíná např. tvůrčí bilanci Robina Krále, autora zde už recenzovaného leporela nazvaného „Přišly děti z Ukrajiny“. To, co napsala Rožnovská o malé Ukrajince Olence, však pohádkou jistojistě není.

Děj knížky vyprávěný touto malou školačkou je poměrně jednoduchý. Začíná krátce před ruským vpádem na Ukrajinu v nejmenovaném ukrajinském městě. Seznamujeme se se čtyřčlennou rodinou tvořenou nejen rodiči a dvěma dětmi, ale také psem Dobrem a králíkem Puškem. Ti všichni jsou Olenkou představeni hned v úvodní kapitolce a čtyři z uvedených šesti aktérů pak střídavě vypovídají o dalším běhu událostí.

Nejvíce místa je vyhrazeno pochopitelně Olence, ale spolu s ní vystupují jako vypravěči oba rodiče (táta zůstává na Ukrajině) a svých povinností si plně vědomé psisko, jehož pět komentářů oživí vyprávění vždy znovu specifickým pohledem na dění. Oproti tomu Olenina menší sestřička ani králík se ke slovu nedostanou – Valja je příliš malá a ušák přece jen jednodušší – a ostatně zůstává na Ukrajině.

Hlavní zápletka příběhu se vloni opakovala v tisíci různých variacích. Olenčini rodiče jsou nuceni reagovat na náhlý, byť do značné míry očekávaný vývoj událostí. Hned po ruském prvním úderu posílá otec manželku, obě dcery i psa vlakem na západ. Pomoci má příbuzná otcova spolupracovníka z autodílny. Z popisu je jasné, že bydlí už nějaký čas v některém českém městě, ani to však není jmenováno – jeho přesné určení ostatně není důležité.

V rámci určitého zmatku panujícího na nádraží se Olenka mamince při nasedání do vlaku dočasně ztratí. Naštěstí ji však včas vyčmuchá rodinný pes a bere ji pod ochranu. Neméně důležitým pomocníkem se jí na počátku cesty stane jako deus ex machina také syrský hoch Hasan. Ten utíká vlastně už podruhé a s jeho postavou je tedy na příběh ukrajinských uprchlíků naroubován ještě jeden motiv. Připomenuto je uprchlictví jiné, časově dřívější, neméně tragické a ve svých důsledcích obdobně kruté.

Maminka nachází dceru ještě před překonáním západní ukrajinské hranice a všichni pokračují přes hranici společně. Zatímco Hasan směřuje „pouze“ na Slovensko za svým bratrem, ukrajinská rodina se dostává na plánované místo v Česku. Popis nesnadné anabáze jedné z tisíců ukrajinských rodin je sice stručný, malému čtenáři či čtenářce však dost výrazně naznačí, o jak nenormální situaci se jedná. Jak říká v jednu chvíli Olenina maminka, „nejsme na bále, ale na útěku.“

Závěr příběhu je už spjat s počátkem života neúplné ukrajinské rodiny v odlišném prostředí České republiky. Nejvíce se dovídáme o Olenčině nové škole, ve které malé děvče poznává některé nové věci, nejen odlišný způsob známkování. Ocitla se Olenka v říši divů, nebo v kraji za zrcadlem?

Ať je tomu jakkoli, v novém domově vyslechne i zmínku o postoji jednoho z nespokojených Čechů „ohrožených chudobou“ a žehrajících na pomoc poskytovanou Ukrajincům. Tento motiv hraje v textu jen okrajovou roli, ale má tu své místo. A jinak: naděje Olenky na návrat domů (k tátovi, králíkovi a do ukrajinské školy) zůstává živá, ale kdo ví, co tuto naši hrdinku čeká doopravdy…

Určitě stojí za zmínku, že Ukrajina ani Rusko nejsou v textu knížky ani jednou bezprostředně jmenovány: mluví se prostě o napadení jedné země zemí sousední. Na pochybách nás však ani chvíli nenechá jméno hlavní hrdinky, školačky Olenky a zeměpisný kontext vyprávění jasně dokresluje ilustrační doprovod Hanny Kovtun.

A tak objevíme obrázky modrožlutého srdíčka na Olenčině batohu, nádraží s ukrajinskou vlajkou, kartiček z česko-ukrajinského pexesa, dvojí vypodobení ukrajinského osobního dokladu, modrožlutou vlajku na dětské kresbě i ukrajinskou větu z posledního předválečného úkolu hlavní hrdinky. Protože stejnou větou, už českou, začíná její úkol v české škole, dějový kruh se jejím prostřednictvím uzavírá.

Bylo by zajímavé dovědět se, jak malí čtenáři a čtenářky na tuto knihu budou reagovat. Sám si to chci vyzkoušet na vlastní vnučce. Osobně si myslím, že autorka se se svým úkolem vypořádala úspěšně. České literatury o Ukrajině, která by byla určena dětem a zejména dospívající mládeži, však nadále není k dispozici nijak mnoho. Snad se najdou autoři, kteří se na vyplnění této mezery budou podílet.

Rožnovská, L. (2023): Jmenuji se Olenka. Praha, Albatros. Stran 79 (1). /ISBN 978-80-00-06919-7/

(boz)