Velkou roli při propagaci kterékoli země v zemi jiné, často i vzdálené, hrají vždy překlady umělecké, ale také odborné literatury. Platí to i v případě Ukrajiny a ukrajinsko-českých vztahů. Překlady z ukrajinštiny do češtiny, postupně otištěné od r. 1814, i recenze na ně, máme poměrně dobře evidovány v bibliografiích. Ty ale říkají málo o tom, do jaké míry jsou překlady opravdu čteny.

Závěr letošního listopadu byl pro brněnské ukrajinisty příležitostí k ohlédnutí za už třicetiletou historií jejich odborného pracoviště. Jeho existence na Masarykově univerzitě nesporně přispěla k rozvoji příslušného slavistického oboru v českém prostředí a dalo by se říci, že vznikla (z)dravá konkurence ukrajinistů pražských.

Česko-ukrajinské vztahy se v současnosti rozvinuly v nebývalém rozsahu, což platí také o jejich kulturní složce. Vyniká to zvláště, srovnáváme-li současnost s poměry v době existence poválečného československého státu (1945–1992). Tehdejší kulturní vztahy s Ukrajinou byly plně závislé na tom, kolik místa jim bude vyhrazeno v rámci kulturních kontaktů s celým Sovětským svazem. Prioritou tehdy totiž byly vztahy s Ruskem.

„Za všechno může Plast,“ ohlašoval název výstavy uspořádané koncem října v blízkosti budovy řevnického železničního nádraží. Místem konání se stal někdejší nádražní sklad dříví, pěkně obnovený pro kulturní účely a využívaný Základní uměleckou školou v Řevnicích. Je třeba ještě dodat, že v Dřeváku se opravdu topí dřívím v pěkných násypných kamnech.

Česko-ukrajinské vztahy jsou dnes na mezistátní úrovni pevnější a vřelejší než kdykoli dříve. Hlava českého státu i jeho vláda a parlament jsou v podpoře bojující Ukrajiny zajedno a dávají to zřetelně najevo. Takový postoj ostatně zastává většina evropských zemí. Nevíme samozřejmě, zda tento stav bude tak dlouhodobý, jak bychom si to rozhodně přáli.