Téma našeho letošního posledního příspěvku bude opět historické: nepozorovaně totiž uplynulo sté výročí založení čtvrté ukrajinské vysoké školy, která působila v meziválečném Československu. Jednalo se o Ukrajinské studio výtvarného umění, které později užívalo také označení Ukrajinská akademie.

Knížky patří a snad budou i nadále patřit mezi dárky, kterými je možno potěšit většinu dětí. Proto jsem si vybral jako námět pro prosincovou, těsně předvánoční Čítárnu, knihy dětské. S pomocí serveru Databáze knih se podíváme na to, jak si stojí na českém knižním trhu překlady těch ukrajinských. Je jich dnes k dispozici více než kdykoli v minulosti a některé si dokázaly získat poměrně slušnou pozornost.

Ze školních učebnic jsme se dozvídali, že v průběhu 5. a 6. století n. l. Germáni opustili střední Evropu, aby dobývali oslabenou Západořímskou říši. Do vylidněných území se pak od 6. století postupně stěhovali mírumilovní slovanští zemědělci. Jak to obvykle bývá, tento zjednodušený obraz dostává s pokrokem archeologických a genetických metod povážlivé trhliny. Je vůbec možné, aby se celé velké populace naráz vydaly na vojenské tažení? A pokud ne, co tedy způsobilo odchod do té doby usedlého obyvatelstva?

Dvanáctý pražský obvod, který tvoří Modřany s menšími obcemi v okolí, se nedávno dočkal další pomůcky, která zájemcům pomáhá poznat místní dějiny. Nemám na mysli žádnou tištěnou publikaci, i když zde zajímavé knihy o místních dějinách vydali. Zvolen byl jiný způsob osvěty, totiž nový soubor informačních tabulí, nazvaný „Modřanská cesta historií“.

Tak zvaný Velký Kavkaz odděluje Gruzii od drobných severokavkazských republik pohlcených Ruskem. Při svých cestách jsme měli tento mohutný horský pás před očima častěji, ale přímo do jeho výšin jsme zavítali jen dvakrát a vždy jen nakrátko. Vzhůru nás vedla údolí řek ženoucích se opačným směrem, do nižších částí Gruzie. Krátké pobyty mezi horami samozřejmě nestačily ke skutečnému poznání a tím spíše vychutnání Kavkazu.