Závěrečný sázavský deníček

Než na chatě svého kluka Kuby zarostu navždy mezi rybízy a jahody a vykouří se mi z hlavy veškeré dojmy, chci ještě sepsat čtvrtý, závěrečný díl svého deníčku. Ráda bych se podělila o to, jak Ukrajina zapůsobila na někoho, kdo se o ni začal zajímat až relativně nedávno a nemá k ní ani žádné rodinné vazby.

Zasněžená autorka na lvovském kopci Vysokyj Zamok
Zasněžená autorka na lvovském kopci Vysokyj Zamok

Abych se ještě opravila, nemůžu mluvit o celé zemi, ale spíš jejím severozápadním cípu – příliš generalizovat samozřejmě nechci a o Ukrajině to platí dvojnásob. Důvod, proč jsem si vybrala ke své návštěvě právě Lvov, jsem už nakousla minule. Jednak jsem neměla až tak příliš na výběr: naše univerzita má smlouvy pouze se Lvovem a Kyjevem. O jazykových poměrech a svých mírných antipatiích (nebo spíše už jen antipatijkách) ke Kyjevu jsem se už taky zmiňovala. Navíc jsem se už cítila být trošku unavená z Prahy – ke studiu jsem si totiž přivydělávala jako asistentka lidí s tělesným postižením v jedné neziskové organizaci, což obnášelo neustálé cestování po městě (za jeden den jsem se mohla ocitnout na Černém mostě, na Chodově i ve Stodůlkách, což mě trošku vyčerpávalo).

Takže i velikost města hrála v mém výběru roli – představa cyklistiky v sedmi set tisícovém Lvově se mi líbila mnohem víc než představa dopravy metrem v téměř třímilionovém Kyjevě. Musím se zmínit taky o své impulsivní povaze – jsem totiž schopná se rozhodnout velmi rychle a pouze na základě svých pocitů, přestože jde o poměrně důležitou věc, tedy o výběr místa, v němž strávím půl roku svého života.

Ale svou důležitou roli sehrála i zcela jedinečná pověst Lvova. V turistických průvodcích a na cestovatelských blozích se dočtete o perle Ukrajiny opomíjené západními turisty či o neopakovatelné atmosféře města, v němž se snoubí střední i východní Evropa. Průvodce jsou sice schopné vychválit kde co, ale zrovna Lvov skvělá pověst opravdu předchází. Tak například když jsem pár dní před odjezdem byla na pravidelné kontrole u lékařky a zmínila jsem se, že odjíždím až do června do Lvova, málem nadskočila na židli a od konzultace ohledně léků se debata stočila na to, jak je to skvělá volba, že v tomto městě ona sama zažila krásný a romantický výlet a že to je i kulturně i historicky ohromně zajímavé.

Ano, i mé studium historie a záliba v knihách Timothyho Snydera nezůstaly při volbě stranou. Historie Haliče je fascinující, hlavně tedy velmi rychlé změny ve státních zřízeních, pod která tento region během pouhých 100 let spadal. Předlitavská část habsburské monarchie, II. Rzeczpospolita, Říšský komisariát Ukrajina, Ukrajinská svazová socialistická republika a potom od 90. let součást samostatné Ukrajiny. A to jsem ještě nezmínila snahy se špatným koncem – tedy Západoukrajinskou lidovou republiku, existující krátce po skončení první světové války, a snahy OUN[1] o obnovu ukrajinské státnosti během druhé světové války.

Když jsem si v lednu na zkoušku z historie 20. století do seznamu literatury zapsala převážně díla jako Kolektivní paměť a identita polské menšiny ve Lvově: konflikt, integrace nebo asimilace?; Lvov za sovětské vlády 1939–1941; Rok ohně. Vznik Ukrajinské povstalecké armády a pozadí volyňských masakrů v roce 1943, či The Nexus Between Cultural Trauma, Collective Memory and Social Trust: A Glass Half-Full, Half-Empty or Shattered. The Case of post-1991 Ukraine,[2] ani jsem se nepokoušela tvářit, že je čtu z jiného důvodu než jako přípravu na svůj pobyt.

Když jsem tedy plna dojmů do Lvova dorazila, k mé obrovské radosti jsem dostala byt v uličce kolmé přímo na Vulycju Stepana Bandery a blizoučko k Herojiv UPA. Ostatně svůj noční zážitek se sedmimetrovým Banderou jsem už taky popisovala.

Okolí lvovského nádraží
Okolí lvovského nádraží

Po pár dnech jsem stihla trošku setřepat prvotní okouzlení (k čemuž mi taky přispěla informace, že se kvůli zvyšování nájmu budu stěhovat na sídliště na jihu města) a pokoušela se město vnímat trošku jinou optikou než „TOP 10 must see places“.

Když jsem pak bydlela na sídlišti a vše nebylo už tak blízko, musela jsem víc používat hromadnou dopravu a začala jsem pronikat do jejího velice specifického systému. Na zastávkách nejsou vůbec vystavené jízdní řády, takže občas si nejste vůbec jistí, zda se nacházíte na zastávce, anebo tam prostě jenom nějaký zeměměřič zapomněl náčiní. Občas se vyskytne cedule s čísly spojů, ale nejednou jsem měla pocit, že se jedná spíš o ty, které tím místem neprojíždějí. Naštěstí existuje aplikace Easy way, v níž jsou jízdní řády poměrně nahodilých měst napříč východní Evropou, protože jinak bych kromě zoufalého blekotání na řidiče nevěděla, jak se kamkoli dostat.

Tento problém se projevil například při návštěvě mé sestry – já jsem u sebe zrovna měla kolo, s nímž jsem se do žádného hromadného prostředku nevešla, takže jsem ji poslala samotnou napřed. „A kde mám vystoupit?“ zněla otázka. Mohla jsem říct název zastávky u mého domu, ale to by se v té chvíli sestře hodilo asi podobně jako znalost francouzštiny nebo podvojného účetnictví. „Pojedeš asi 12 minut rovně po dlouhé ulici a pak to zabočí doprava, tak tam vystup,“ odpověděla jsem a byla jsem ráda, že bydlím na tak taktickém místě.

Lvovské tržiště (rynok)
Lvovské tržiště (rynok)

Členění na „trojlebusy“, „autobusy“ a „maršrutky“ jsem taky příliš nepochopila. Byl to trošku problém, protože v každém spoji fungují trošku jiné ceny a jiné placení. Zatímco v trolejbuse musíte nastoupit předními dveřmi, koupit si jízdenku (která na Čecha působí jako roztomilá kartička z muzea vláčků) a potom si ji dokonce označit, do přecpané maršrutky se stačí nacpat jakýmkoli otvorem. Pokud se vám poštěstí a vejdete se, pošlete přes všechny lidi před sebou bankovku k řidiči a pokud zrovna nemáte přesně, on vám během řazení a rozhlížení se na křižovatce ještě rozmění a pošle přebytek po lidech zpátky. S tímto fenoménem jsem se setkala už předtím v Oděse, takže můžu potvrdit, že se (snad) jedná o celoukrajinský fenomén.

V některých chvílích jsem si vzpomněla na to, jak mi spolužačka ze Lvova s rozčarováním v hlase povídala, že „prostě nesnáší posílání peněz přes celý autobus.“ Tehdy mi to přišlo docela roztomilé, ale když mi na rameno během jízdy klepal už dvacátý člověk, abych předala peníze dopředu, musela jsem jí dát za pravdu. Fascinovalo mě taky, že jsem se nesetkala s žádným systémem šalinkaret, legitek, tramvajenek či lítaček, jak je komu po chuti.

I když jsem jezdila třeba třikrát čtyřikrát denně a bylo by pro mě pohodlnější mít nějaký předplacený kupon místo zběsilého lovení drobných v peněžence při každém nástupu, pochopila jsem, že to je tady normální. Na druhou stranu – na jízdném tu nezchudnete. Jedna cesta stojí 7 hřiven a pamatuji si, že v Oděse jsme v roce 2017 platili 4 hřivny, takže Lvov je ještě z těch dražších krajů. No, a když vypukl koronavirus, děkovala jsem Prozřetelnosti, že jsem si včas stihla zařídit kolo, protože mě nenapadá horší místo, kde se nacházet během epidemie, než je přecpaná maršrutka.

Další fenomén, který jsem pozorovala, je úplně jiný přístup k religiozitě. Ano, jakožto příslušnice údajně nejateističtějšího národa bych neměla být překvapená, že někde budou projevy náboženského cítění silnější než u nás, ale přesto mě některé věci fascinovaly. Křižování, a to zcela kolektivní. Naprostá většina se ve chvíli, kdy míjela kostel libovolné církve nebo sochu světce, pokřižovala, sklonila se nebo sňala pokrývku hlavy. U archetypální staré paní s šátkem na hlavě a košíkem jablek na klíně, vedle níž jsem jednou seděla v maršrutce, mě toto chování zase tak nepřekvapilo. Když jsem ale viděla dva kouřící a vulgárně komunikující třicátníky s láhví v ruce, kteří před sochou Panny Marie úplně stejně, poslušně jako beránci, smekli čepice, byla jsem poměrně v šoku.

Lvovské staré město
Lvovské staré město

Jednou jsem zase během neděle procházela trhovým komplexem Pivdennyj Rynok nedaleko od svého bydliště a všude z reproduktorů se linula hudba. Nepřikládala jsem tomu důležitost, ale po chvíli hudbu vystřídal hlas muže. Když jsem začala rozpoznávat slova jako „Isus“ a „Boh“, došlo mi, že se jedná o přímý přenos bohoslužby z kostela, který stál před rynkem. Nedovedu si představit, že by se vám při nedělním nakupování v obchodním centru na Chodově stalo to, že místo popových písniček a informací o slevách uslyšíte přenos ze mše.

Že se tento konkrétní kostel rozhodl šířit boží slovo nevšedními cestami, jsem si ověřila ještě jednou, když po začátku karantény mezi chrám a silnici naistalovali blikající světýlka s nápisem „Isus dopomahaje“, tedy Ježíš pomáhá / pomůže. Sice to spíše než výzdobu okolí kostela připomínalo pouťovou zábavu nebo vánoční zdobení stromečků, přesto mi tato iniciativa byla zvláštním způsobem sympatická.

Když jsem si o náboženství jednou povídala s Darou, paní na úklid v kanceláři Českého centra, říkala mi, že ona do kostela nechodí, protože se tam nudí a pořádně neví, jestli Bůh je. Potom mi ale jednou přišla pomoct se zabydlením nového bytu. Předtím, než se pustila do čištění zaprášených poliček, si odplivla a zamumlala něco jako „ať nám Bůh pomůže.“ Nijak jsem to nekomentovala a vnímala to spíše jako rituál, přesto to ale pro mě byl důkaz, že křesťanství je v Ukrajincích zakořeněno mnohem hlouběji, než je tomu u nás Čechů. Přišlo mi taky milé, minimálně na první pohled, bezproblémové soužití, pravoslavných, řeckých katolíků a malého počtu římských katolíků. Když jsem se totiž Dary ptala, do jakého kostela chodí její manžel, odpověděla mi: „Někdy k uniatům, někdy k pravoslavným, jak má v neděli čas.“ To mi potvrdilo, že vnímání pravoslavné církve jako proruské propagandistické instituce je převážně vyhrocený názor internetových diskutérů, a ne většinové přesvědčení západních Ukrajinců.

Pomník Tarase Ševčenka ve Lvově
Pomník Tarase Ševčenka ve Lvově

Témat by bylo mnoho, ale vidím, jak mi článek nebezpečně narůstá, tak se zastavím už u posledního. Tím je ukrajinské školství. O svých prvních školních dnech jsem už psala v prvním díle, takže se pokusím vyhnout detailům. Každopádně ze své vlastní zkušenosti a z poslouchání střípků zážitků svých studentů češtiny jsem si uvědomila, že indoktrinace ze strany státu je tu poměrně silná. Nemyslím tím ani tak něco politického, ale spíše kulturního. Od škol, na nichž si žáci stěžují, že už nemohou Ševčenka a Lesju Ukrajinku ani cítit, po univerzity.

Jeden z mých studentů mi vykládal, že přestože šel na filologickou fakultu studovat ruštinu a perštinu, velká část z jeho předmětů byla o ukrajinské lingvistice a k perštině se dostal jen jednou týdně. Samozřejmě je otázkou debaty, nakolik tyto znalosti patří k vybavení každého vzdělaného občana a nakolik jsou spíše kontraproduktivní. Ostatně tento článek nemá sloužit jako definitivní pravda o místním školství.

Přišlo mi ale, že mladí lidé jsou už unavení z všudypřítomného „ševčenkoznavstva“ a „frankoznavstva“,[3] dělají si z toho spíše legraci a s obdivem vzhlížejí k západnějším zemím (a tím mám na mysli i Česko), kde se k patriotismu ve vzdělávání přistupuje střízlivěji. Pamatujete si, jak jste se na gymplu ptali sami sebe: „K čemu mi v životě bude umět recitovat ´Polednici´ zpaměti a zacházet správně s přechodníky?“ Tuto vnitřní nechuť vynásobte dvaceti a dostanete se k pocitu, s nímž se potýkají mladí Ukrajinci ve Lvově. Ostatně i já jsem se v historických přednáškách setkala s výkladem o „evropském významu ukrajinské revoluce po první světové válce“ (která dopadla neúspěšně a Ukrajinu si rozdělily z největší části SSSR a Polsko) nebo o „kolébce slovanstva“. Patetická rétorika je samozřejmě součástí balení.

A tato nechuť a frustrace podle mě vede k velkému odlivu inteligence do zahraničí. Myslím si, že studenti si totiž velmi rychle uvědomí, že ostatní státy se na ty evropské významy, zázraky ukrajinského lidu a kolébky slovanstva dívají trošku odlišně. Proto to studenty táhne tam, kde jsou tolerovány i názory, že Ukrajinci nebyli ve všem, na co sáhli, nejlepší, byť je to dosud nedoceněné. Jistě, má to i ekonomické důvody, ale jsem přesvědčená, že i slabší ekonomika má kořeny právě ve vzdělávání.

Teď mi nezbývá než doufat ve dvě věci – jednak že si nějaký zapálený milovník Ševčenka nenajde moji adresu a nebude na mě číhat před domem, a jednak taky to, že celé toto mé lvovské „šestinedělí“ je jen začátek delší cesty. A že se tedy do této nesmírně zajímavé země budu mít ještě příležitost podívat a poznat ji blíž a do větších podrobností. Myslím, že smíšené pocity už ve mně zcela nezmizí nikdy, nehodlám si na lopatku vytetovat ukrajinský tryzub ani chodit už nadosmrti ve vyšyvance a ani nechci sentiment přestat vnímat jako sentiment a patos jako patos. O to víc mě ale asi Ukrajina a východní Evropa fascinuje ve své nejednoznačnosti a autenticitě.

Na závěr bych chtěla poděkovat provozovatelům webu My a Ukrajina za prostor pro mé zápisky. Taky bych chtěla popřát sama sobě i jiným studentům podobného ražení, aby to nebyly poslední zápisky přímo z Ukrajiny, ale někdy v budoucnosti vznikl třeba „černovický, kyjevský nebo charkovský deníček už mírně pokročilé ukrajinistky“.

(klat)

< Předchozí | Následující>


[1] Organizace ukrajinských nacionalistů byla založena roku 1929 a funguje vlastně dodnes. Její snahou byla ukrajinská nezávislost. Organizace ale nebyla jednotná a bylo v ní více frakcí, lišící se svojí radikalitou. Notoricky známými se stali tzv. banderovci, tedy ozbrojená složka operující za druhé světové války. Vzhledem k „volyňskému masakru“ mají velice kontroverzní pověst, avšak na západní Ukrajině jsou převážně oblíbení a vážení.

[2] LEBDUŠKA, Michal. Kolektivní paměť a identita polské menšiny ve Lvově. Praha, 2015. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií.

MICK, Christoph. Lvov za sovětské vlády 1939–1941: 147–170. In: SNYDER, Timothy a Ray BRANDON, ed. Stalin a Evropa: Napodobit a ovládnout 1928–1953. Polanka nad Odrou: Past Production, 2019.

SVOBODA, David: Rok ohně. Vznik Ukrajinské povstalecké armády a pozadí volyňských masakrů v roce 1943.Securitas Imperii, 2015, č. 27/2, s. 12–42.

YURCHUK, Yuliya. The Nexus Between Cultural Trauma, Collective Memory and Social Trust: A Glass Half-Full, Half-Empty or Shattered. The Case of post-1991 Ukraine. In: TÖRNQUIST-PLEWA, Barbara, ed. Whose Memory? Which Future?: Remembering Ethnic Cleansing and Lost Cultural Diversity in Eastern, Central and Southeasten Europe. New York: Berghahn Books, 2019.

[3] Taras Ševčenko, Ivan Franko a Lesja Ukrajinka jsou asi neznámější ukrajinští klasičtí autoři. Bývají považování za „svatou trojici“ literatury a mají po sobě pojmenované i celé vědecké disciplíny – tedy např. „ševčenkoznavstvo“.

Rubriky

Komentáře