Ze sázavského deníčku začínající ukrajinistky (3)

Sepsat třetí a zatím poslední pokračování je pro mě určitě nejnáročnější. Ostatně i proto mi to trvalo tak dlouho. Můj odjezd z Ukrajiny se udál hrozně narychlo, takže jsem se ani nestihla nějak vnitřně rozloučit. A jak už bystrý čtenář určitě pochopil, nějaký ten pátek se už nenacházím ve Lvově, ale na chatě u svého chlapce, proto je tento díl mého deníčku „sázavský“.

Nejlogičtější mi přijde jít odzadu a popsat svůj zběsilý odjezd. V pondělí 16. března celé České centrum přešlo na distanční výuku přes videokonferenční program Zoom. Pro lektory i studenty to byl poměrně velký šok, protože ještě ve čtvrtek předtím jsme si se skupinou B1 dělali z karantény jen legraci a víkend jsem strávila na výletě za kamarádkou, kyjevskou lektorkou. V pondělí jsem už ale své studenty vítala jenom přes webkamery.

Demonstrace v Kyjevě
Demonstrace v Kyjevě proti Minským dohodám a ústupkům Rusku

Distanční výuka se může zdát jako těžká pohodička (obzvláště když jsem měla ve zvyku ve výuce skotačit od tabule k počítači a ke studentům, takže zatímco třída sedávala v bundách a svetrech, já jsem se docela slušně zahřála). Něco si mumláte, sedíte na gauči, pijete kávičku a druhým okem ještě kontrolujete Facebook, ne? Jsem si vědoma, že jsou profese, které pandemie zasáhla nesrovnatelně hůř, takže být jazykovou lektorkou je vlastně zlaté. To ale nic nemění na tom, že práce všem spíš přibylo a od všech účastníků hovoru to požaduje mnohem větší soustředění.

Na hodině naživo vám nehrozí, že se kvůli výpadku internetu zaseknete v půlce věty nebo se vám z ničeho nic vypne mikrofon, takže váš výklad působí spíše jako vystoupení velmi nudného mima. Všimla jsem si taky, že jsem měla sklony studenty zatěžovat, protože „mají přece volné celé dny“. Potom jsem si ale uvědomila svoje občasné návaly bezmoci a pocit, že den by měl mít spíše tak 100 hodin, abych usínala s dobrým svědomím, že jsem se věnovala načítání literatury na zkoušky, na bakalářku, přípravě na vlastní výuku, studiu jazyků, něčemu dobrému pro společnost, fyzické aktivitě, duševní hygieně, osobnímu rozvoji či kultuře, pomoci s prací na chatě, kontaktu s kamarády a rodinou – a ještě jsem u toho byla milá a usměvavá.

V týdnu 16. – 20. 3. jsem už tedy komunikovala pouze s počítačem a přes improvizovanou roušku s prodavačkami v obchodě. Po prvním týdnu jsem z toho byla poměrně vyčerpaná, takže v pátek jsem si nenastavila budík a vyspávala až do poledne. Když jsem se po probuzení natahovala pro telefon, abych zjistila, kolik je vlastně hodin, zhrozila jsem se, protože kromě času na mě na hlavní obrazovce svítilo asi pět zmeškaných hovorů od paní ředitelky ČC a několik zpráv na nejrůznějších kanálech.

Po stručném prostudování jsem si uvědomila, že nemám příliš na vybranou a odjíždím domů. Po chvíli jsem, ještě v pyžamu a rozespalá, vyřídila telefonát s lvovským konzulem a konzulátním řidičem a domluvila jsem si odvoz na následující den ráno. Nastal stres a spěch, protože jsem ten den musela odučit ještě dvě lekce, sbalit si všechny věci a byt uvést do nějakého kulturního stavu, a hned jsem zalitovala svého vyspávání. Jakožto skaut a spořivý člověk jsem si málem vyrvala vlasy, když jsem si uvědomila, že před dvěma dny jsem podnikla velký nákup za několik stovek, abych se mohla zabarikádovat a nikam nevycházet. Nakonec jsem jídlo nastrkala do tašek a nechala je lvovské koordinátorce, což byla aspoň minimální výslužka za to, že musela úklidem strávit nejednu krásnou meditativní hodinku, protože já jsem to za ten jeden večer bohužel nestihla.

Následující den jsem ještě se dvěma zaměstnankyněmi odjela autem do Kyjeva, kde jsem přespala v budově ČC a další den jsem letěla vládním speciálem do Prahy. Když se řekne vládní speciál, člověk si představí spíše elegantní diplomaty s miniaturními kufříky, kteří každou kontrolou projdou jenom mrknutím očka. Ve skutečnosti jsme několik hodin seděli v nacpané letištní hale spolu s pasažéry krizových odletů do Německa a do Turecka, kde polovina lidí neměla roušky, zatímco ta druhá si horlivě desinfikovala telefony a kufry každých pět minut. Do toho zoufale mňoukala jedna vystresovaná kočka a postupem času jsem i já začala být nervózní tak, jako bych převážela devět kilo heroinu, a ne se naprosto legální cestou pokoušela dostat domů.

Po několika hodinách a několika kontrolách jsme se konečně ocitli v letadle. Když už jsem seděla na místě, postupně ze mě začal opadat stres a vystřídaly ho emoce. V té době už se mediálním éterem začaly šířit zvěsti o tom, jak ten a ten ministr prohlásil, že tento stav bude trvat minimálně do konce roku a že se dva roky nepodíváme za české hranice. Myslela jsem na to, kolik hezkých výletů jsem měla naplánovaných, s kolika lidmi a místy jsem se nestihla seznámit a s kolika jsem se zase v tom spěchu nerozloučila… Naštěstí vedle mě seděla kamarádka ukrajinistka, u níž jsem vytušila podobné pocity z nenadálého odletu, takže jsme se během našeho letu navzájem rozptylovaly a typicky po-česku si ze všeho kolem dělaly legraci.

Přestože jsem už rozhazovala sítě a plánovala se podívat do Ivano-Frankivsku, do Černovic, na Volyň a do Karpat, z pochopitelných důvodů to nevyšlo. Dvě cesty jsem ale uskutečnila, a proto, abych tento příspěvek nezakončila tak melancholicky a trudnomyslně, rozhodla jsem se jít proti proudu času a ještě popsat své dojmy z výletů do Lublaně a do Kyjeva. Lublaň se pravda vymyká z regionu, o němž píšu a který studuji. Důvod návštěvy Slovinska byl tedy osobního rázu, protože jsem sem jela za svým klukem, který tu byl (asi tři týdny) na Erasmu. Z obou výletů jsem byla nadšená – jednak proto, že už přituhovalo a každým dnem prosakovaly nové informace o viru a státních restrikcích, takže jsem se ze svého pobytu snažila vytěžit co nejvíc (i za cenu nocí ve zkroucené poloze na sedadlech autobusů a vleklých hraničních kontrol).

Lublaň byla krásná a zároveň trošku nudná ve svých kontrastech s Ukrajinou. Každopádně jsem byla moc ráda, že jsem ji navštívila. Takhle na mě působila – dokonalá čistota, dokonalé obchodní vitríny, dokonale zařízené cyklostezky pro dokonalé hipstery na dokonale nedokonalých kolech. Jako byste udělali destilát z Vídně a v měřítku 1:10 z něj postavili model. Jako místo na studium to tam musí být fajn (podle Kubových zkušeností tedy aspoň rozhodně lepší než postsovětský model, s nímž jsem se setkala já ve Lvově), místo na žití skvělé (upravené, komfortní a přitom na počet obyvatel menší než Brno), jako místo na turistiku prostě úžasné! Už jen když jsme se vydrápali nahoru na místní hrad, cítila jsem se, jako bych se dívala na logo Paramount Pictures (aneb řečeno lidským jazykem – přímo z města byly vidět krásné modrobílé alpské vrcholky). Taky jsem za jeden víkend ve Slovinsku, v nedalekém okolí hlavního města, zažila na vlastní kůži víc jarní přírody, než za dva měsíce ve Lvově a jeho okolí.

Do Kyjeva jsem vyrazila o týden později. Noc jsem nestrávila na autobusové sedačce, ale na horní palandě ukrajinského vlaku, což bylo o mnoho příjemnější. Stejně jsem ale po cestě uvítala kávu a ovocné pirožky v malé kavárně na samotném Jaroslavově Valu. Kamarádka, která se ujala role mé průvodkyně po Kyjevě, mi tvrdila, že tato kavárna je vyhlášená a že tu tradičně bývá plno. Tu sobotu jsme tam ale byly skoro samy, takže nápor koronakarantény už začínal viset ve vzduchu.

Na jednu stranu mi postoj Ukrajiny začínal v těchto dnech už připadat trošku nezodpovědný (viz v minulém díle mého deníčku), takže bych měla být ráda, na druhou stranu si každý asi pamatuje stísněný a nepříjemný pocit z prvních dnů karantény – a takto tedy moje představy o turistice v Kyjevě nevypadaly. Ostatně kamarádka ještě před srazem se mnou jela doprovodit jednu starší lektorku na letiště, protože velmi narychlo odjížděla domů, což taky nebyla úplně standardní situace. Dozvěděla jsem se, že Dobroslava měla naplánováno nespočet muzeí a jiných zajímavostí v Kyjevě, ale protože dva dny předtím všechny instituce zavřely a platil zákaz shromažďování nad 50 lidí, zbylo nám jenom trajdání po hlavním městě a pohostinská zařízení. Kamarádka dokola a dokola opakovala, že tento vylidněný Kyjev vůbec nepoznává.

Byla poměrně hezká sobota a vyhlídka na Dněpr a tamní osamělí, nudící se prodejci obrazů působili zvláštně a nepřirozeně. Ve velkém kontrastu k této šedé náladě byla demonstrace, na níž jsme čirou náhodou narazily u Mychajlivského soboru (chrámu, jednoho ze symbolů Euromajdanu v roce 2014)[1].  Protestovalo se tu proti Minským dohodám, ústupkům Rusku ve věci války na východě Ukrajiny a dvou separatistických republik[2]. Na čtenáře tento prostý popis může působit velmi heroicky, já jsem z něj ale cítila jistou vyčpělost a stereotypnost.

Jako by se udrželi jen ti nejvíce zatvrzelí a většině by už „nějaké Minské dohody“ za dopoledne v chumlu lidí a s ukrajinskou vlajkou nad hlavou nestálo. Přece jenom, už je to přes pět let a pro mnohé je vývoj věcí čím dál víc demotivující… V žádném případě si z demonstrantů nechci dělat legraci, spíše se snažím přiblížit atmosféru, kterou na mě toto shromáždění působilo. Neviděly jsme ani žádného centrálního řečníka, spíše to trošku vypadalo jako sraz patriotů, kteří si ve skupinkách povídají a u toho občas zamávají žluto-modrou nebo červeno-černou[3] vlajkou.

Protože začalo mrholit, přesunuly jsme se s Dobroslavou do známého (jak jsem se dozvěděla) kyjevského klubu Kupidon, v němž jsme vlastenecky proseděly mnoho hodin nad pivem a probraly toho hromadu – od země nám drahé, Ukrajiny, po českou ukrajinistiku až po naše velmi osobní zážitky. Večer jsme si zvládly už jen trošku vyvětrat hlavu procházkou po Majdanu Nezaležnosti, Chresčatyku a cestou pěšky do lektorského bytu. A o neděli darmo mluvit! Jelikož jsem slušně vychovaná dívka a o ránech, která přicházejí po takovýchto hospodských zážitcích, by se mluvit nemělo, z nedělního programu zmíním jenom chrám svatého Vladimíra a prohlídku fresek uvnitř.

Přestože mi Kyjev nebyl nikdy zase tak příliš sympatický a blízký a mnohem více mě lákala Halič (taky proto jsem si vybrala pobyt ve Lvově) a přestože Univerzita Tarase Ševčenka má lepší ohlas, co se týče vzdělání, asi by pro mě byl Kyjev lepší volbou. (Pokud by se mi tedy definitivně nepopletly ukrajinština a ruština dohromady, protože, jak jsem už psala dřív, Lvov je nesrovnatelně více jazykově homogenní).

Musím ale říct, že nadšená kamarádka Dobroslava ve mně zanechala mnohem pozitivnější pocity z tohoto města, než s jakými jsem sem přijížděla. A taky lítost z toho, co vše jsem kvůli karanténě neviděla a chci si vynahradit při další návštěvě. Ale Lvov je pro mě pořád více srdeční záležitost a ráda bych se k němu ještě jednou vrátila a zhodnotila tak celý svůj pobyt, který byl sice krátký, ale vůbec ne nevýznamný.

(klat)

< Předchozí | Následující>


[1] Během událostí v únoru 2014 se tento chrám proměnil v improvizovanou nemocnici. (https://radiozurnal.rozhlas.cz/obrazem-kyjevsky-klaster-promeneny-v-lazaret-ocima-zvlastniho-zpravodaje-cro-6303228)

[2] Takto bylo o akci informováno na anglicky psaných webových stránkách: https://www.garda.com/crisis24/news-alerts/322491/ukraine-commemorative-march-planned-in-kiev-march-14, takto o demonstraci z pátečního večera na stránkách ukrajinskojazyčných: https://censor.net.ua/ua/photo_news/3181430/bilya_ofisu_prezydenta_vidbuvayetsya_aktsiya_ne_dopustymo_minskoyi_zrady_videofotoreportaj?fbclid=IwAR1rbJHqlTArLl4LsU1wNPRst3lCoi4h6JT6Ekj4jgpXiwkMb9tu9B_peuQ

[3] Červená a černá jsou barvy ukrajinské nacionalistické strany Pravý sektor, více například zde: https://www.bbc.com/news/world-europe-27173857

 

Rubriky

Komentáře

Je škoda, že lvovské kapitolky musely skončit tak brzy, jistě však přijde na řadu - třeba už napřesrok - nějaká další autorčina návštěva onoho sympatického města a bude tu podnět k pokračování. Sice už to nebude deníček ukrajinistky začínající, ale zajímavý bude tím víc...