Závěrečné roky Řehořova života a jejich radosti, naděje i obavy byly spjaty převážně s Prahou. Dominovala jim autorova snaha o shrnutí a završení dlouholeté sběratelské a publikační činnosti. Řehoř chtěl po sobě zanechat především několikasvazkové, odborně pojaté dílo o národopisu haličských Ukrajinců. Doufal, že se mu podaří vydat tento soubor díky finanční pomoci České akademie věd a umění.

Vztah Ukrajinců k Mistru Janu Husovi je velmi specifický a snad i unikátní. Souvisí s významnou a takřka kultovní rolí, kterou si v této zemi uchovává dílo Tarase Ševčenka. Jeho báseň „Kacíř“ z roku 1845 zprostředkuje dodnes informace o Husově osudu prakticky každému Ukrajinci. Navíc byla část Ševčenkova textu zhudebněna v 19. století Mykolou Lysenkem a vznikala také jeho divadelní a výtvarná zpracování.

Co všechno nezisková organizace Humanitární pomoc Ukrajině, z.s. dokázala za pět let své existence a jaké má plány nové CENTRUM humanitární pomoci Ukrajině v Praze, které se právě dokončuje? Rozhovor s Petrem Olivou – člověkem, kterého humanitární krize na východní Ukrajině dovedla k přesvědčení, že je potřeba pomoci lidem bránícím se ruské agresi na Donbase.

Míra povědomí o životě a díle Mychajla Drahomanova (1841–1895) zůstává v současné Ukrajině poněkud ve stínu známosti a popularity jiných osobností. V dějinách Ukrajiny a ukrajinského myšlení zaujímá přitom Drahomanov pevné místo někde na půl cesty mezi pokolením Tarase Ševčenka a generací Hruševského, Vynnyčenka a Petljury. Od smrti M. Drahomanova nás dělí v těchto dnech 125 let.

Začínáme znovu, ač neradi, koronavirovým zpravodajstvím, které zatím nepotěší. Ukrajina prožívala z tohoto hlediska po celý červen složité období, které vyvrcholilo 25. června. V onen čtvrtek vystoupal každodenní přírůstek nově zjištěných nakažených na nebývalých 1 109 osob. Poté sice následoval pozvolný sestup, celková celostátní bilance však zůstává zneklidňující.