„Počítadlo“ příspěvků, vložených na naše webové stránky, dospělo v této chvíli k prvnímu čtyřcifernému číslu. Vybízí to k malému ohlédnutí, protože tisícovka textů, vztahujících se k tématu „My a Ukrajina“, už něco znamená. Vypovídá o výsledcích úsilí, trvajícího už skoro čtyři roky.

Vojáci z Ukrajiny se probojovali na jaře roku 1945 na dnešní území české republiky v ještě jedné ozbrojené formaci, která postupovala po boku sovětské armády. V exilovém československém vojsku, vytvářeném od roku 1942 v SSSR, se ve velkém rozsahu a zprvu daleko více než Češi a Slováci uplatnili vojáci z meziválečné Podkarpatské Rusi.

Těžko říci, zda Ukrajina už opravdu prošla vrcholnou fází koronavirové epidemie. Množství nově onemocnělých i uzdravených se denně pohybuje v řádu několika stovek. Počet nemocných vystoupal v druhé polovině května z 18 616 na 24 012, počet vyléčených stoupl z 5 276 na 9 690, počet mrtvých se posunul z 535 na 718 – množství provedených testů stouplo z 232 899 na 363 187.

Naposledy jsme tu psali o zastoupení Ukrajinců ve dvou vojenských formacích, které se pohybovaly koncem druhé světové války územím Čech. V Ruské osvobozenecké armádě byli Ukrajinci zastoupeni dost výrazně a zjevně také oni zasáhli do pražského dění po 5. květnu 1945, v posledních dnech tohoto ničivého konfliktu.

Hlavní období jubilejních vzpomínek na květen roku 1945 už skončilo. V závěru bilančního měsíce se vracíme k zapomenutému česko-ukrajinskému aspektu tehdejších událostí. Volně tak navážeme na předcházející třídílné vyprávění o hromadném, etapovitém útěku pražských, resp. českých Ukrajinců směrem na západ, do Bavorska.