Poslední dlouhodobější pobyt Františka Řehoře v Haliči skončil v závěru léta roku 1893. Východočech rodem a Východohaličan a Čechoukrajinec osudem přesídlil do Prahy na Nové Město. Od září 1893 uváděl jako bydliště Černou ulici č. 9, ve zbylých šesti letech života však vystřídal adres ještě několik.

Naděje, že koronavirová vlna, šířící se na ukrajinském území od března, už vyvrcholila a končí, se během první poloviny června zcela rozplynula. Ukázalo se naopak, že tato země a její pokulhávající zdravotnictví mají hlavní zkoušku asi teprve před sebou. Už teď je jasné, že tato skutečnost poznamená nemalou část druhého roku vládnutí Volodymyra Zelenského.

Osamocená usedlost Zarohizna u Žydačova se stala Řehořovým bydlištěm na téměř dva roky od září roku 1891 do října 1893. Tato doba je poměrně málo známou kapitolou jeho života. Kromě korespondence s Josefou Náprstkovou téměř ustaly Řehořovy listovní kontakty s přáteli v Čechách. Snad byli tehdy příliš zaneprázdněni a Řehoř se mezitím nejméně dvakrát vypravil do různých částí Haliče na další výzkumné výpravy.

„Počítadlo“ příspěvků, vložených na naše webové stránky, dospělo v této chvíli k prvnímu čtyřcifernému číslu. Vybízí to k malému ohlédnutí, protože tisícovka textů, vztahujících se k tématu „My a Ukrajina“, už něco znamená. Vypovídá o výsledcích úsilí, trvajícího už skoro čtyři roky.

Vojáci z Ukrajiny se probojovali na jaře roku 1945 na dnešní území české republiky v ještě jedné ozbrojené formaci, která postupovala po boku sovětské armády. V exilovém československém vojsku, vytvářeném od roku 1942 v SSSR, se ve velkém rozsahu a zprvu daleko více než Češi a Slováci uplatnili vojáci z meziválečné Podkarpatské Rusi.