Ani tato kronika nepouští na první místo v přehledu událostí nic jiného než koronavirovou problematiku. Vše nasvědčuje tomu, že teprve v příštích dvou týdnech začne na ukrajinském území vrcholná fáze epidemie. Dost podobně se vyvíjí situace v Bělarusi a zejména v Rusku. V každé z těchto tří zemí problematika současné epidemie, resp. reakce na ni, nabyla specifické podoby.

Jak Sovětský svaz, tak jeho ideový následník - Ruská federace - porodily mnoho skrytých talentů které se projevily až s tzv. "Ruským jarem" roku 2014. Tak se z vohnouta z automyčky - Arsenije Pavlova - mohl stát velitel batalionu "Sparta" a z jeho kamaráda z ochranky supermarketu – Michaila Tolstych - zase velitel batalionu "Somali".

Může se zdát, že pozornost, kterou zde věnujeme svědectví dopisů Františka Řehoře o jednotlivých obdobích jeho života, je nadměrná. Nemáme však z konce 19. století jiný, tak podrobný korespondenční soubor o vztazích někoho z Čechů s haličskými Ukrajinci. Ze svědectví osamoceného národopisce-samouka se přitom dá vyčíst opravdu dost…

Od jara roku 2017 vzpomíná Ukrajina i její diaspora na vývoj událostí, které byly spjaty s bojem za ukrajinskou státnost před sto lety. Tento dlouhý a nakonec neúspěšný zápas začal po únorové či březnové revoluci v Ruské říši. Jako jeho závěrečný akord bývá vnímán tzv. druhý zimní pochod ukrajinských jednotek proti bolševické armádě, uskutečněný v závěru roku 1920.

Sepsat třetí a zatím poslední pokračování je pro mě určitě nejnáročnější. Ostatně i proto mi to trvalo tak dlouho. Můj odjezd z Ukrajiny se udál hrozně narychlo, takže jsem se ani nestihla nějak vnitřně rozloučit. A jak už bystrý čtenář určitě pochopil, nějaký ten pátek se už nenacházím ve Lvově, ale na chatě u svého chlapce, proto je tento díl mého deníčku „sázavský“.