Není obecně známé, že v metropoli tehdy sovětské Ukrajiny působil od druhé poloviny padesátých let československý generální konzulát. Faktickým převzetím agendy československo-ukrajinských vztahů měl odlehčit značně vytíženému velvyslanectví Československa v Moskvě, kterému byl podřízen. Kyjevský generální konzulát byl personálně obsazen jen pěti osobami, ale zadané úkoly plnil.

Budovu v pražské Bubenči, nedaleko od tzv. „Kulaťáku“, znají asi všichni čeští Ukrajinci. Pro zastupitelský úřad jejich země bylo nalezeno hezké místo v jedné z pražských zahradních čtvrtí, kousek od jednoho ze vchodů do Stromovky. Netuším, kdy přesně, kým a jak bylo toto místo vytipováno, v každém případě však byly budovy velvyslanectví a sousedního konzulátu oficiálně otevřeny 26. dubna roku 1995. Nedávno tomu tedy bylo třicet let.

Ne, nepotkal jsem je na ulicích wroclawského starého města, kde by se jistě vyjímali velmi exoticky. Více než prohlížení města nad Odrou mne v těchto dnech zaměstnávaly fondy wroclawských odborných knihoven. A právě tam jsem „své Zaporožce“ našel v jedné z edic starších polských literárních děl.

Ne každý Pražák asi ví přesně, kde se nachází místo zvané Pelc-Tyrolka. Tam, kde původně stály příměstské usedlosti a odkud se později vyjíždělo autobusem k zoologické zahradě, se dnes nachází areál Fakulty humanitních studií, kam denně míří stovky studentů. I zde se už po několik let učí a diskutuje o Ukrajině.

Jan Štursa, rodák z Nového Města na Moravě (1880–1925) je dodnes vnímán jako jeden z nejvýznamnějších českých sochařů. U příležitosti stého výročí jeho úmrtí (2. květen) se o tomto umělci nijak výrazně nemluvilo, zájemcům je však připomíná výstava v ostravské galerii. V obecném povědomí zůstala dodnes řada Štursových plastik.