Ze školních učebnic jsme se dozvídali, že v průběhu 5. a 6. století n. l. Germáni opustili střední Evropu, aby dobývali oslabenou Západořímskou říši. Do vylidněných území se pak od 6. století postupně stěhovali mírumilovní slovanští zemědělci. Jak to obvykle bývá, tento zjednodušený obraz dostává s pokrokem archeologických a genetických metod povážlivé trhliny. Je vůbec možné, aby se celé velké populace naráz vydaly na vojenské tažení? A pokud ne, co tedy způsobilo odchod do té doby usedlého obyvatelstva?

Dvanáctý pražský obvod, který tvoří Modřany s menšími obcemi v okolí, se nedávno dočkal další pomůcky, která zájemcům pomáhá poznat místní dějiny. Nemám na mysli žádnou tištěnou publikaci, i když zde zajímavé knihy o místních dějinách vydali. Zvolen byl jiný způsob osvěty, totiž nový soubor informačních tabulí, nazvaný „Modřanská cesta historií“.

Tak zvaný Velký Kavkaz odděluje Gruzii od drobných severokavkazských republik pohlcených Ruskem. Při svých cestách jsme měli tento mohutný horský pás před očima častěji, ale přímo do jeho výšin jsme zavítali jen dvakrát a vždy jen nakrátko. Vzhůru nás vedla údolí řek ženoucích se opačným směrem, do nižších částí Gruzie. Krátké pobyty mezi horami samozřejmě nestačily ke skutečnému poznání a tím spíše vychutnání Kavkazu.

Velkou roli při propagaci kterékoli země v zemi jiné, často i vzdálené, hrají vždy překlady umělecké, ale také odborné literatury. Platí to i v případě Ukrajiny a ukrajinsko-českých vztahů. Překlady z ukrajinštiny do češtiny, postupně otištěné od r. 1814, i recenze na ně, máme poměrně dobře evidovány v bibliografiích. Ty ale říkají málo o tom, do jaké míry jsou překlady opravdu čteny.

Závěr letošního listopadu byl pro brněnské ukrajinisty příležitostí k ohlédnutí za už třicetiletou historií jejich odborného pracoviště. Jeho existence na Masarykově univerzitě nesporně přispěla k rozvoji příslušného slavistického oboru v českém prostředí a dalo by se říci, že vznikla (z)dravá konkurence ukrajinistů pražských.