Z hlubin dávnověku XXXV: Velké vylidnění Evropy

Ze školních učebnic jsme se dozvídali, že v průběhu 5. a 6. století n. l. Germáni opustili střední Evropu, aby dobývali oslabenou Západořímskou říši. Do vylidněných území se pak od 6. století postupně stěhovali mírumilovní slovanští zemědělci. Jak to obvykle bývá, tento zjednodušený obraz dostává s pokrokem archeologických a genetických metod povážlivé trhliny. Je vůbec možné, aby se celé velké populace naráz vydaly na vojenské tažení? A pokud ne, co tedy způsobilo odchod do té doby usedlého obyvatelstva?

Vojenských tažení starověku se zpravidla účastnilo několik tisíc, maximálně několik desítek tisíc mužů. Tito muži se mohli v cílové zemi oženit s domorodkami. Nebo, pokud byla situace ve výchozí zemi opravdu zoufalá, mohly za vojskem následovat vozy s rodinami. Takovou situaci vidíme zobrazenu na reliéfech v Medinet Habu, které znázorňují bitvy Ramesse III. s „mořskými národy“. Na jedné stěně chrámu je námořní bitva, které se účastní pouze muži. Na druhé stěně je bitva pozemní, kde se mezi bojujícími vojáky motají vozy s volskými potahy, naložené ženami, dětmi a zavazadly.

K organizovanému odchodu celého kmene docházelo patrně zřídka, přesto však se to dělo např. u Keltů, jak nás informuje Caesar ve svých Zápiscích: „Přesto i po smrti Orgetorigově usilují Helvéciové uskutečnit své dřívější rozhodnutí – vystěhovat se ze svého území. Jakmile usoudí, že jsou k tomu již dost připraveni, vypálí všechna svá hrazená sídla, ke dvanácti celkem, na čtyři sta otevřených vesnic, nadto všechny osamělé dvorce. Spálí všechno obilí kromě toho, které chtěli vzít s sebou, aby tak zbaveni naděje na návrat domů byli tím spíše hotovi podstupovat všeliká nebezpečí. A nařídí, aby každý si vzal z domova mouky na tři měsíce.“ I naši Keltové zřejmě odešli v tomto stylu, protože všechna oppida v Čechách byla opuštěna a spálena ve stejnou dobu, kolem roku 50 př. n. l. – přitom jen málokde se najdou stopy boje. O Helvéciích víme, že se chtěli dostat z Alp do úrodné severozápadní Galie (Caesar je však zatlačil zpátky, čímž začala jeho válka galská). Proč a kam odešli Keltové z Čech, to přesně nevíme.

Pak je tu další model: jednotlivé rodiny či spíše velkorodiny se nezávisle na sobě rozhodnou odejít za lepším. Podrobně máme takové stěhování popsané v biblickém příběhu o Josefovi. V době hladomoru přichází do Egypta na Josefovo pozvání otec Jákob se svými dvanácti syny, jejich manželkami, dětmi a čeledí – celkem 70 lidí. Taková migrace jednotlivých skupin může sice časem vést ke značným populačním změnám, jde však o záležitost postupnou, dlouhodobou a neorganizovanou centrálně.

Příčiny migrací se skládají vždy ze dvou složek: „push“ faktoru a „pull“ faktoru. Push faktorem bývá obvykle hladomor nebo tlak cizích nájezdníků. Pull faktor pro směřování Germánů na jih a jihozápad Evropy je jasný: bohaté a úrodné římské provincie. Co však bylo tím push faktorem? A byl příčinou výrazné depopulace středovýchodní Evropy opravdu jen odchod obyvatel za lepším, nebo měla i jiné, chmurnější příčiny?

Už během hunské okupace docházelo k prořídnutí obyvatelstva ve středovýchodní Evropě. Zmatky po rozpadu Attilovy říše a válečné střety soupeřících skupin také nepřispívaly ke stabilizaci poměrů. Například v jižním Polsku přesun sídlišť do výšinných, přirozeně chráněných poloh svědčí o tom, že bezpečnostní situace byla hodně nejistá. Do toho přicházela ze severozápadu nová vlna polabských Germánů. Nicméně podél římských hranic vznikala ambiciózní germánská království: říše Franků, Durynků, Herulů, později také Langobardů. Byzanc měla problémy s Peršany, s těmi však uzavřela v roce 532 mírovou smlouvu. V letech 533 – 534 Justinián porazil Vandaly v severní Africe a získal zpět důležitou římskou provincii. Povzbuzen úspěchem, rozhodl se v roce 535 dobýt zpět také Itálii, kterou ovládali Ostrogóti.

Jenže v roce 536 došlo ke katastrofě. Mimořádně silný výbuch sopky (neví se přesně, kde) vychrlil do atmosféry obrovské množství popela a kysličníku siřičitého. Očitá svědectví líčí, že bylo tak šero, jako při úplném zatmění slunce, a tento stav trval 18 měsíců. Výsledkem byla menší „nukleární zima“, kdy letní teplota v Evropě klesla o 2,5 °C, v době žní padal sníh, hynulo obilí, ovocné stromy i vinice. Rostlinstvo poškozovaly také kyselé deště způsobené emisemi kysličníku siřičitého. Další sopečný výbuch s podobným ochlazením následoval na přelomu roku 539/540 a pak ještě jeden v roce 547. Následky se táhly dlouho, „Pozdně antická malá doba ledová“ trvala až do roku 660.

Jako by neúrody a hladomoru nebylo dosti, přidala se v roce 541 další rána: pandemie „Justiniánova moru“, vyvolaná novou, mimořádně virulentní mutantou bakterie Yersinia pestis. Mutace zřejmě vznikla v Africkém rohu, což je vedle Mongolska druhá endemická oblast, kde tato bakterie cirkuluje přirozeně mezi místními hlodavci. První popsané případy se objevily v egyptském přístavu Pelusium, odkud se v následujícím roce rozšířily přes Sýrii a Anatolii do Konstantinopole, dále do Řecka, do Itálie a do severní Afriky. V dalším roce mor zasáhl Galii, Arménii a Britské ostrovy. Další vlna v roce 558 se rozšířila do Mezopotámie a do Persie. Smrtnost se odhaduje kolem 25 – 30 %. V Konstantinopoli, kde byla vysoká hustota obyvatelstva, to bylo až 50 %. Svůj podíl na tom mělo i Justiniánovo nařízení, že dosud zdraví obyvatelé se musejí podílet na odklízení mrtvol z ulic.

Dlouho se mělo zato, že epidemie postihovala hlavně hustě obydlená města a že rozptýlené venkovské obyvatelstvo bylo nákazy celkem ušetřeno. V posledních letech však genetici objevili DNA Yersinie pestis ze 6. století i na malých vesnických pohřebištích v Bavorsku a ve východní Anglii (viz mapka). Písemné zprávy o pandemii máme pouze z civilizovaných oblastí; jaké škody napáchala v barbariku, o tom nemáme tušení. Ale časově to spadá do epochy legendárního krále Artuše, za jehož panování postihla zemi veliká neúroda a zkáza. V duchu barbarských tradic byla vina za to připisována samozřejmě králově prohřešku, je ovšem možné, že se v mýtu obrazila tehdejší realita. Již jednou citovaný Boormanův film „Excalibur“ představuje dost výstižnou ilustraci.

Ke klimatické apokalypse a morové pandemii se přidala ještě Justiniánova vojenská dobrodružství: válka s Góty trvala 19 let (535 – 554), další válka s Peršany 21 let (541 – 562). Itálie byla během válek prakticky zpustošena. Vzhledem k tomu, že oblíbenou praktikou obou stran bylo pálit protivníkovi úrodu, výsledek byl ten, že nakonec hromadně umírali hlady nejen Gótové, ale i Římané, vojáci stejně jako civilové. V celé říši se drasticky snížil počet plátců daní, což vedlo k takovým excesům, jako že vesnické komunity byly nuceny doplácet daně i za zemřelé. Městští úředníci opouštěli svá místa, infrastruktura se rozpadala – nikdo neopravoval hradby, silnice, akvadukty. V římském přístavu Ostia ukazují, jak, když přestala fungovat veřejná fontána, zoufalí obyvatelé si vykopali studnu rovnou uprostřed křižovatky. Zemí se potulovaly davy zbědovaných lidí, kteří kradli všechno, co se dalo sníst nebo obléci. Vojsko nedostávalo žold, lupičské gangy měly volné pole, západní část Říše ovládali Frankové, Visigóti, Burgundové, obrana dunajské hranice se hroutila.
Jeviště je připraveno, kulisy rozestaveny. Slované, tito mistři v přežití, vstupují na scénu.

Odkazy:

1. Year 536 Was the Worst Year to Be Alive. 11:39 min, anglicky s angl. titulky.
2. Scéna z filmu Excalibur (1981). 3:04 min, anglicky.
3. Pokračování scény (2), 3:51 min, anglicky.

< Předchozí | Následující >

(mas)