Právě v polovině léta uskutečnilo ukrajinské velvyslanectví v Praze novou iniciativu, která má nabídnout zájemcům něco z ukrajinské kultury, v tomto případě hmotné. Přízemní vitríny i chodník v bezprostředním okolí budovy obvodního úřadu na náměstí Svobody v Praze 6 (nedaleko Vítězného náměstí a stanice metra Dejvická) hostí už podruhé menší ukrajinskou výstavu.

Jistě existuje určitá hranice mezi vírou vyjádřenou modlitbou a pověrou, která může být založena na dávné tradici. Modlitba, která byla středem zájmu minulého pokračování našeho cyklu, nestála od světa pověr příliš daleko. Vztah k němu má i dnešní kratičká povídka, nazvaná v originále „Viruvanňa.“

Do čela dnešního přehledu stavíme události kolem už šest let trvající války v Donbasu. Novinkou se stalo další, tentokrát časově neomezené příměří, dohodnuté při nekonečných minských jednáních a platné od 27. července. Při zjednávání tohoto nového (kolikátého už?) pokusu spolu telefonicky hovořili i prezidenti Zelenskyj a Putin.

Publicistický žánr hraje v podmínkách nezávislé, ale složitě se vyvíjející Ukrajiny značně velkou úlohu za situace, kdy země čelí každodenní či spíše každohodinové informační agresi svého mocného souseda. Až příliš často máme přitom dojem, že Ukrajinci, ale nejen oni, zůstávají v boji s nepřátelskou propagandou o krok či dva pozadu.

Dnešní pokračování přináší text zcela určitě odvozený z lidové slovesnosti. Přesně by nám vyložil jeho zařazení a smysl pouze etnograf. Nevšední modlitba či zaříkávání, která tvoří středobod autorčina krátkého textu, zcela jistě souvisí s karpatskými reáliemi.