Karpatské ohlasy (4): Dávná pověra

Jistě existuje určitá hranice mezi vírou vyjádřenou modlitbou a pověrou, která může být založena na dávné tradici. Modlitba, která byla středem zájmu minulého pokračování našeho cyklu, nestála od světa pověr příliš daleko. Vztah k němu má i dnešní kratičká povídka, nazvaná v originále „Viruvanňa.“

Víra v sílu určitých věcí či postupů, která je zde popsána, náleží právě do říše pověr, patřících do dávného selského myšlenkového světa. V ukrajinštině a také v polštině bychom pro ni našli i slovo „zabobon“. V roce 1917 je v názvu své prózy použil ukrajinský prozaik z Huculska Les Martovyč. Také v české literatuře máme knížku valašského prozaika Čeňka Kramoliše z roku 1928, nazvanou Zábaboňky…

V autorčině próze, jejíž překlad nabízíme dnes, najdeme ohlas celé řady dávných pověr. Jejich uplatnění mělo ochránit nejen před nebezpečím, ale také před zklamáním a smutkem, které nejednou přinášejí druzí lidé a jejich slova i činy. Nebezpečí, před kterými je třeba se chránit, i ochranných prostředků proti nim je nemálo.

Autorku nejvíce zaujalo podání o polévce z bílého hada a víra v sílu, kterou dává její požití. Představa, že umožní rozumět jinak nesrozumitelné řeči rostlin, zvířat, ale třeba i měsíce, nám připomene dobře známou pohádku o Zlatovlásce. Zdroje představ o účincích polévky z bílého hada by však bylo určitě nutno hledat jinde.

Důležité je především to, k čemu poznání hlasů přírody podle autorčina líčení vede.

(boz)

Dávná pověra

Občas tě navštíví zklamání, přepadne tě smutek a ty náhle nevíš, kam se podít. Náhle je ti k nevydržení, do srdce se vpíjí hadi, nikdo nedokáže pomoci a lidé se Ti zprotiví. V takovém případě si vzpomeň na dávnou pověru.

Věř nevěř, proti hadímu jedu pomáhá laskavec. Potři si jím srdce a trochu se uleví.

Můžeš si také změnit jméno a zlí duchové k tobě cestu nenajdou.

Bojíš se vlka? Také s ním si poradíš. Aspoň jednou v roce, o Vánocích, ovaž nohy stolu řetězem a máš od vlků pokoj, protože se tvému domu vyhnou.

Ale pokud ani řetěz nepomůže, život s lidmi se ti už nadobro omrzí. Nedovoláš se ani lišky, která dokáže přeběhnout cestu a přinést tak štěstí. Zbývá jediné – najít bílého hada.

Ten nepomáhá jen proti bolesti zubů. Devětkrát ho uvař a devětkrát se najez hadí polévky. Zbavíš se tak lidí, kterých máš po krk, a otevře se ti svět zvířat. Všechny řeči budeš znát a dokonce i tráva k tobě promluví.

Nestačíš se pak divit. V noci se o samotě posadíš u řeky a nad vodní zrcadlo se donesou od břehů tenoučké hlásky rostlin: „Nechte nás růst!“. Ptáci ti vykřiknou nad hlavou: „Jen žít a letět!“ A dokonce i měsíc na stříbrné hladině tiše hlesne. „Jen nezhasnout a svítit!“ Najednou pochopíš, že každý z nich říká a chce totéž, co lidé.

A ty se k nim pak pokorně vrátíš.