Vyprávění v rámci tohoto cyklu postupovalo většinou chronologickým způsobem, kterému zůstaneme věrni i tentokrát. Toto pokračování nás dovede už ke konci Řehořova života. Našly se v něm chvíle radostné a optimisticky vyznívající, postupně však nad nimi převládly momenty neradostné nebo přímo strastiplné. Ty už zcela jasně dominovaly letům 1897–1899.

Tahle krátká povídka je inspirována světcem, který patří i v ukrajinském prostředí k značně oblíbeným. Stačí vzpomenout na lvovského „svjatoho Jura“, který zůstával po dlouhou dobu hlavní svatyní ukrajinských katolíků východního obřadu. Kdybychom šli blíž ke Karpatům, našli bychom chrám tohoto zasvěcení v Drohobyči. Autorce však šlo přímo o světce jako svérázný symbol.

Dne 16. července si Ukrajina připomněla na slavnostní schůzi svého parlamentu třicáté výročí schválení deklarace o státní suverenitě. Ta byla v roce 1990 přijata tehdejším parlamentem v rámci ještě existujícího Sovětského svazu. Následovalo prohlášení plné nezávislosti v srpnu následujícího roku a její schválení v celostátním referendu dne 1. prosince 1991.

V průběhu loňského léta jsme zájemcům nabídli sérii mikropovídek vzniklých v druhé polovině 60. let, nazvaných „Letní etudy“. Texty psané ukrajinsky čerpaly z všedních a jindy zase neobvyklých prožitků, spjatých s prázdninovými výjezdy autorky a jejích dvou dětí na malou chatku ve středním Posázaví.

Keltové v Ukrajině? Kelty si většinou spojujeme se západní a střední Evropou a rádi slýcháme, že jádro jejich etnogeneze patrně zahrnovalo i naše území. Jsme hrdi na to, že naše země nese hrdý název Boiohaemum, země Bójů; někteří si možná ještě vzpomenou, že na Slovensku žili nějací Kotinové, po kterých jsou pojmenovány Košice.