Karpatské ohlasy (2): Rytíř Jiří

Tahle krátká povídka je inspirována světcem, který patří i v ukrajinském prostředí k značně oblíbeným. Stačí vzpomenout na lvovského „svjatoho Jura“, který zůstával po dlouhou dobu hlavní svatyní ukrajinských katolíků východního obřadu. Kdybychom šli blíž ke Karpatům, našli bychom chrám tohoto zasvěcení v Drohobyči. Autorce však šlo přímo o světce jako svérázný symbol.

Nepochybně zaznívá zde i jinde ohlas nálad, které v autorce vzbudila její první návštěva ukrajinských Karpat, konkrétně vsi Vyšne Studene a jejího okolí. Své vykonala také podmanivá atmosféra už zmíněné prózy Hnata Chotkevyče Zbojnické léto. Čteme-li autorčin text pozorně, neunikne nám prolínání motivů křesťanských i předkřesťanských – pohanských, které mezi karpatskými horaly přetrvávalo hluboko do novověku.

Svatý Jiří je v mikropovídce pojat trochu netradičně – překvapí třeba spojení jeho jarního svátku s kraslicemi a ohni na horách, neméně pak představa o čarodějkách. To ale asi není tak důležité. Spíše bychom mohli uvažovat o tom, co je vlastně ta „stará víra“ a jaký vztah má k víře současné, ať konfesionální nebo jiné. Takové úvahy nemají samozřejmě smysl jen v souvislosti s Karpaty nebo přímo s Čornohorou – lze se jimi obírat kdekoli.

Snad každý hledá víru, ke které má smysl se přimknout, aby naše vezdejší putování mělo jasnější smysl. Někomu může pomoci svatý Jiří, jiný si musí prorážet cestu sám nebo spolu s někým blízkým. Ať stará nebo nová víra – nějakou je dobré dříve nebo později najít…

(boz)

Rytíř Jiří

Slyšela jsem kdysi vyprávění o staré víře a přišlo mi líto, že už tu nikde není. Nebyla by k nalezení aspoň u rytíře Jiřího, odvěkého ochránce víry?

Vypravila jsem se do karpatských hor a hned první den jsme se s tím hrdinou setkali. Cválal na rychlém koni, protože se zdržel s probouzením jara a ještě musel vyhánět roztátý sníh dolů do údolí.

Když Jiří uslyšel, proč jsem přišla, dokázal si pro mne najít volný čas. Přibral mne na koně, a aby mi starou víru ukázal, zavezl mne do svého království.

Tam bylo všechno jako před tisíci let. Tmavozelené smrky stály pokorně a tiše, jen rozložité buky se bojovně naježily nad spícími poloninami i nad stopami medvědů. Vše bylo jako kdysi, jen starou víru jsme nenašli, ačkoliv jsme ji hledali až na bílém vrcholku Čornohory.

Jiří se vylekal stejně jako já. On sám prý kdysi řekl, že svět bude světem, dokud budou lidé malovat kraslice a zapalovat pro něj ohně za čarovné noci. Ale my jsme kraslice zahlédli jen tu a tam a do čarovné noci nesvítil jediný ohýnek.

Bylo mi posmutnělého jezdce líto. Abych ho potěšila, ochotně jsem přijala jeho víru. Jaká úžasná cesta se přede mnou otevřela!

Stanu se kraslicí, třeba tou poslední na světě, ale budu hořet všemi barvami a oslním tak oči lidí bez víry. Budu první travou pod sněhem, aby rytířův rychlý kůň nehladověl a on sám se nezpožďoval s přinesením jara. Stanu se vatrou a budu pod ni po celou čarovnou noc přikládat, aby ochránila pasoucí se dobytek před uřknutím. Budu pouštět pastvinou směrem dolů ohnivá kola, abych vylekala čarodějky.

Ale co když se stanu sama takovou horskou vědmou? Pak mne nikdo nevystraší a poradím si se vším. Celý svůj život čarodějky nenechám lidi na pokoji. A v novém zápolení, které se mezi námi rozhoří, snad ztracená víra znovu ožije. Pak znovu vzplanou svatojiřské ohně.