Z listáře Františka Řehoře (12)

Vyprávění v rámci tohoto cyklu postupovalo většinou chronologickým způsobem, kterému zůstaneme věrni i tentokrát. Toto pokračování nás dovede už ke konci Řehořova života. Našly se v něm chvíle radostné a optimisticky vyznívající, postupně však nad nimi převládly momenty neradostné nebo přímo strastiplné. Ty už zcela jasně dominovaly letům 1897–1899.

Všemu už dominovaly zdravotní problémy. Dne 11. ledna 1897 byl Řehoř stižen chrlením krve, které se během týdne opakovalo ještě devětkrát. Následoval sedmitýdenní pobyt v pražské všeobecné nemocnici. Na příkaz lékaře, prof. Eiselta, se měl Řehoř šetřit i poté, co se koncem února mohl vrátit domů. Když psal následovně Adolfu Černému, zmínil se o své „dešné chorobě“ a konstatoval: „A jako milenci čekám jara, které má mi prodloužiti dech, jejž posud mám zkrácený.“ Zároveň mu nezbylo než znovu požádat spolek Svatobor o finanční pomoc.

Podobné žádosti si podal ještě dvakrát, počátkem listopadu 1897 a v polovině října následujícího roku. Vedení Svatoboru vyšlo nemocnému autorovi ve všech případech vstříc a uvolnilo pro něj dohromady 160 zlatých. Protože hlasování o Řehořových žádostech se řešilo per rollam, zjišťujeme, že je podpořily známé osobnosti, např. historik V. V. Tomek, básníci J. V. Sládek a Jaroslav Vrchlický, prozaici K. V. Rais a Alois Jirásek, ale také představitelé jiných oborů.

Řehoř se v létě roku 1897 pokoušel léčit v malých lázních v Rezku u Nového Města nad Metují. Odtud psal 10. 6. 1897 České akademii věd a umění: „Projektované dílo o Rusínech bylo by zajisté dále pokročilo, nebýti mé stálé churavosti, která nedovolí mi pracovati bez přetržení více hodin.“ Při nové klimatické léčbě se měl tento pacient zdržet „veškeré práce literní“. Oprávněně vnímal tyto překážky jako skutečnosti, které sám nezavinil, ale které musel pokládat za osobní neštěstí. Žádal proto o prodloužení lhůty k dovršení prvního dílu své práce, „neboť se kojím nadějí, že vyváznu s obstojným zdravím z této pohromy i tentokráte a tím umožní se mi dovršiti svůj životní trud o Rusínech.“

Říká se, že naděje umírá poslední. To, co v dalších dvou letech následovalo, představovalo však už spíše živoření než plnohodnotný život. Řehoř se přesto v létě roku 1898 nehledě na svůj povážlivý zdravotní stav ucházel u pražské městské rady o místo městského knihovníka či jeho zástupce. Byl přesvědčen o své způsobilosti k vykonávání tohoto úřadu, které by mu pomohlo vylepšit svoji finanční situaci.

V žádosti o místo psal o své znalosti literatur slovanských (zvláště polské a ruské), která není v českých poměrech právě běžná. Argumentoval ale i tím, že je „dobře obeznámen, alespoň nakolik je třeba pro Čecha, s literaturami západními, francouzskou a německou a jinými“. Žádost končila konstatováním, že po pětileté práci v knihovně, „jejíž celá skoro správa v poslední době de facto leží na jeho bedrech /…/, poznal důkladně celé její zařazení, všecky potřeby i nedostatky“. Byl přesvědčen, že je „obeznámen s přáním i potřebami českého čtenářstva“.

Tehdy ještě mladá pražská obecní knihovna, založená v roce 1891, nesídlila na dnešním místě. Našli bychom ji v části nevelkého dvoupatrového domu na rohu Purkyňovy a Spálené ulice v Novém Městě pražském. Jak počtem čtenářů, tak množstvím uložených knih byla podnikem značně malým, ve srovnání s dnešním stavem takřka miniaturním. O místo knihovníka se v roce 1898 ucházelo 67 žadatelů a na funkci zástupce aspirovalo dokonce 79 osob. Knihovníkem a Řehořovým šéfem se stal nakonec tehdy už známý básník Antonín Sova. Řehoř šanci neměl – pro městskou radu byla rozhodující jeho evidentní zdravotní nezpůsobilost.

Od počátku září 1898 vzrostl počet Řehořových dopisů a lístků psaných Adolfovi Černému. Jejich důležitým tématem se stal úvodní ročník měsíčníku Slovanský přehled. Nový časopis přišel na pomoc zájmu části Čechů o slovanské národy, jejich dějiny, kulturu a aktuální vývoj. Nahradil tak Slovanský sborník, který v 80. letech redigoval Edvard Jelínek. Nemocný Řehoř by se za normálních okolností stal jeho významným spolupracovníkem.

Hned do prvního čísla měl Řehoř napsat článek o Ivanu Frankovi, už se však na to necítil. Spíše mohl psát do rubriky kratších zpráv. Občas ho jímalo zoufalství z dlouhodobě nepříznivé až neutěšené finanční situace. Počátkem listopadu 1898 se Černému svěřil, že tone v bídě a jí jenom jablka a kávu – snad se na tomto stavu podepsala drahota léků. Krátce poté, 14. 11., napsal o novém produktu, do kterého vkládal naděje: „Dnes začal jsem s kefírem. Má všecky žádoucí vlastnosti až na tu drahotu – půl litru za 30 krejcarů“.

Ale ani kefír nemohl působit zázraky – těsně před vánoci si Řehoř stěžuje, že „každý krok mimo pokoj působí mi očistec“. V rozporu s tím krátce nato – v lednu roku 1899 – začal uvažovat o nové cestě do Haliče. Chtěl oživit „blednoucí vzpomínky i své materiály, někde jen tak tak načrtané“. Plán cesty, kterou Řehoř možná vnímal jako už poslední, nabýval postupně konkrétních obrysů. Dne 18. března 1899 si Řehoř, který uvedl za svým podpisem slova „rusínský etnograf“, zažádal o další podporu u spolku Svatobor. Argumentoval mimo jiné slovy „zdraví podepsaného radí pamatovati na poslední věci člověka.“

Zajímavý je opis listu Řehoře muzikologovi a malíři Ludvíku Kubovi z 6. května 1899. Vzpomíná se zde na společné haličské známé z doby Kubova průjezdu Haličí na konci 80. let, kdy trávili nějaký čas spolu. Řehoř si vzpomněl i na Kubovu sběratelskou činnost a napsal: „O klucích, na nichž jsi loudil písničky, nevím ničeho. Žijí bezpochyby tu rusínskou ´hirku dolju´ (hořkou sudbu), jaká je tam údělem každému.“ Svůj stav pak charakterizoval slovy: „V Praze žiji tiše sám sobě a svým Rusínům. S Rusíny ovšem pilně koresponduji. Jsou tam daleko blahovolnější lidé než naši Čecháčkové. Ty člověk teprve musil poznati… Tatínek si koupil ve Stěžerách hospodářství a loňského roku zase křtil“. Jednačtyřicetiletému Řehořovi tedy přibyl nový sourozenec…

O den později Svatobor ohlásil přípisem Václava Vlčka, že na studijní cestu Řehořovi vyplatí částku 100 zlatých. Etnograf si 17. června zažádal u pražské městské rady o čtyřtýdenní dovolenou. Účel své cesty sdělil redaktorovi lvovského deníku Ruslan, který úryvky z tohoto dopisu otiskl 21. června. Byla zde vyslovena mimo jiné pisatelova naděje v podporu a zájem ze strany Rusínů, zvláště otců duchovních, tedy řecko-katolických kněží. V závěru čteme ujištění, že Řehoř se na svou cestu těší.

Na svou závěrečnou „objížďku po haličské Rusi“ vyrazil 6. července 1899 a zhruba po měsíci, 3. srpna, se chystal zpátky domů. Dopis z tohoto dne obsahuje příznačná slova: „Jsem cestami umučen a znaven, odpočívám proto v Stryji.“ V tomto malém městečku žil tehdy, také v neutěšeném zdravotním stavu, jeho švagr Ludvík Došlý.

Zdá se, že právě tato cesta, kterou se Řehoř rozloučil s Haličí a západní Ukrajinou, urychlila vyvrcholení jeho choroby. Závěrečné stádium propuklo na svatého Václava roku 1899 a tentokrát už nebylo pomoci. Život Františka Ŕehoře skončil o devět dní později, 7. října 1899.

Zde by tedy náš cyklus mohl skončit, zbývá však říci ještě něco o třech věcných okruzích, které zatím přišly ke slovu zkrátka. Stěžerský rodák a badatel z Vovkova, Lvova, Zarohizny i Prahy nás tedy bude provázet až do počátku podzimu.

(boz)

< Předchozí | Následující >